Vybrané články z historie časopisu Prevence

Po spojení tříd nejsou k vydržení

Psychopatické tendence učitelů a učitelek

Pod poněkud děsivým názvem se ve skutečnosti skrývá článek obsahující závěry z výzkumu na téma psychická odolnost u českých učitelů a nejčastější psychické problémy (choroby) související s touto náročnou profesí. Takže...směle do čtení

Inkluze není vhodná pro každé dítě

Poruchy příjmu potravy z hlediska možnosti preventivních opatření školy a učitele

Jak na myšlenkové mapy

Starší - plné texty

Je toho na vás moc? Založte si tým!

Budování týmu na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži

autor: PaedDr. Aranka Řezníčková

Pracuji jako metodička prevence v naší škole už od roku 1997. Po celou dobu – až do roku 2003 – jsem se potýkala s vlastními pochybnostmi, pocity nemohoucnosti a i malou odezvou od kolegů sama. Navíc specifikem naší školy je nejen její křesťanské zaměření, ale i to, že velká část studentů (téměř polovina) je ubytována během týdne v domově mládeže. Pro metodika to znamená nejen větší zodpovědnost za svěřené děti, ale také poměrně široký okruh spolupracovníků. Čím více lidí, tím horší kontakt, tím horší domluva – taková byla moje zkušenost.

Impuls vytvořit tým

Prvopočáteční nadšení z toho, jak rozpoutám preventivní činnosti na svém pracovišti, postupně vyprchalo. Možná to znáte sami. Když už jsem začala pomýšlet na rezignaci, dostalo se mi impulsu prostřednictvím KVP – komplexního výcviku prevence, pořádaného Životem bez závislostí a Audendem.

O jaký impuls šlo? Úkolem metodika prevence prý není, aby veškerou preventivní činnost zajišťoval sám, jeho úkolem je vybudovat TÝM, se kterým se bude spolupodílet na zodpovědnosti. Jela jsem z výcviku jako omráčená. Až dosud jsem všechno dělala sama! Ale zároveň jsem byla plna očekávání. Podaří se mi vybudovat tým spolupracovníků? Metodiku jsem k dispozici měla. Teď záleželo na tom, jestli se mi podaří podle návodu spolupráci skutečně realizovat. Dovolte, abych se s vámi o své zkušenosti s budováním týmu rozdělila.

První schůzka byla velmi plodná

Ještě v červnu 2003 (měla jsem pocit, že železo je třeba kout, dokud je žhavé) jsem oslovila tři kolegy: pana ředitele, kolegyni češtinářku a jednu vychovatelku. Ta se zase obrátila na dva spolupracovníky z domova mládeže. Všichni pozvání do týmu velice ochotně přijali, a tak jsme se sešli ještě před prázdninami v celkovém počtu šesti lidí. Už první schůzka byla velmi plodná. Vypracovali jsme náplň práce týmu a způsob práce v týmu (pravidla, která při práci budeme dodržovat).

Témata příštích schůzek – plán vypadal takto:

9/03: informovanost pedagogického sboru

10/03 kdo a jak bude pracovat s rizikovými dětmi

11/03: zájmová činnost – problémy, propagace,k soustavnost

12/03: osobnostní růst pedagogů

1/04: zapojení kolegů a studentů do preventivní činnosti

2/04: vztahy mezi studenty a pedagogy

3/04: atmosféra ve škole – vztahy mezi pedagogy.

Další témata jistě vykrystalizují během našich setkání. Zároveň jsme se domluvili, že určité téma si připraví na danou schůzku jeden z nás - a hned jsme si témata rozdělili s tím, že ten, kdo připraví téma, bude moderovat danou schůzku, a povede tedy i diskusi a vyústění k závěrům setkání.

Potřebujeme vědět víc o vedení třídního kolektivu

Další setkání týmu proběhlo v září a zájem o účast na něm projevil otec spirituál, který se tak stal novým přírůstkem týmu. Hned na začátku jsme určili termíny dalších setkání na celý školní rok dopředu. V rámci tématu jsme se sami sebe ptali, co jako učitelé a vychovatelé potřebujeme vědět o patologických jevech ve společnosti. Vcelku jsme se shodli na tom, že kromě informací o drogové problematice potřebujeme vědět víc o vedení třídního kolektivu, o konkrétní práci s třídou jako sociální skupinou. Ukázalo se, že vychovatelé volají po komplexnější práci s výchovnými skupinami v domově mládeže a že je to důležité a široké téma. Takže jsme pozměnili připravený plán práce – koncepce práce v domově mládeže bude osou příštího setkání.

V říjnu jsme tedy téměř všechen společný čas věnovali činnosti domova mládeže. Vychovatelé si dali spoustu práce s promýšlením jeho koncepce. Stihli jsme probrat jen tři z nabízených oblastí:

* stanovení výchovných cílů a jejich plnění – shodli jsme se na tom, že příležitost podílet se na formulování cílů by měli mít všichni zainteresovaní, že je třeba zamýšlet se nad cíli dlouho-, středně- a krátkodobými;

* větší otevřenost a vzájemná vstřícnost všech členů kolektivu vychovatelů – otevřela se otázka, jak nastartovat týmovou práci;

* zazněl požadavek supervize práce vychovatelů.

V týmu se učíme to, co potřebujeme naučit děti

Diskusi o dalších oblastech koncepce domova mládeže jsme přesunuli opět na příště, nicméně ze schůzky jsem měla velice dobrý pocit: začínáme fungovat jako tým, na všechny je spolehnutí. Ukázalo se, že spousta otazníků kolem naší práce má společné jmenovatele – jsou jimi komunikace a týmová spolupráce, přesná formulace cílů, převzetí osobní zodopvědnosti. Takže postupujeme zdánlivě pomalu, ale ve skutečnosti se propracováváme k podstatným věcem.

Zápisy ze schůzek jem začala vyvěšovat na nástěnce ve sborovně. Oslovil mě mladý kolega, učitel základů společenských věd, s přáním připojit se k týmu.

V listopadu se nás tedy sešlo už osm. Uzavřeli jsme téma Koncepce práce v domově mládeže. Další práce na tomto tématu bude pokračovat v rámci domova mládeže, formace vychovatelů bude probíhat na měsíčních poradách, na formulaci cílů se pracuje. Vychovatelé budují v domově mládeže vlastní tým, který bude řešit specifické problémy tohoto zařízení, ale protože tři z nich jsou součástí školního týmu prevence, neztratíme s nimi spojení. Mám velkou radost.

Dobře vedený tým oživuje školu

Definitivně jsme se dohodli na tom, že se třídní učitelé v srpnu zúčastní kurzu Vedení třídnických hodin a že všem pedagogickým zaměstnancům školy i domova mládeže nabídneme dotazník, ve kterém se mohou vyjádřit k atmosféře naší školy a navrhnout, co by se mohlo udělat pro změny k lepšímu. Na základě ankety provedené mezi studenty prvních ročníků jsme vybrali témata přednášek a besed, které zorganizujeme v příštím pololetí.

Tématem prosincového setkání je osobnostní růst pedagogů. Naše řady se rozrostou o výchovného poradce, který nabídl spolupráci. Už teď se těším na to, co nového další schůzka přinese.

Rada: Vybudujte ve své škole tým

Všem metodikům, kteří zatím tápou nebo se potácejí sami pod těžkým břemenem prevence patologických jevů na své škole, bych ráda poradila: vybudujte na své škole preventivní tým. Mně osobně přináší týmová práce obrovská pozitiva:

* týmová práce nebývalým způsobem aktivizuje mě samotnou;

* obavy, se kterými jsem přistupovala s jakýmkoli požadavkem před sbor svých kolegů, se významně zmenšily – přispívá k tomu i evaluace, ze které ledacos plyne;

* v domově mládeže se vytvořila skupina, se kterou můžeme komunikovat prostřednictvím týmu, ale která zároveň pracuje samostatně na specifických problémech domova mládeže;

* významným způsobem přibylo činností v oblasti prevence;

* krystalizují požadavky kolegů na další akce;

* dalczší kolegové se zapojují do práce týmu, už teď se mezi námi zlepšuje komunikace.

Čeho je třeba se vyvarovat?

1. Každá schůzka musí mít jasně stanovené hranice, jinak bude bezbřehá.

2. Domluvte se hned na začátku, jak dlouho bude schůzka trvat, a čas bezpodmínečně dodržte.

3. Když něco nestihnete, raději řešení odložte, než aby se setkání rozplizlo do pokukování po hodinkách, které tak dobře známe z pedagogických porad…

1. Zpříjemněte si co nejvíce vzájemná setkávání, třeba čajem, kávou a zákuskem.

2. Scházejte se v sympatickém prostředí.

3. Projednávané otázky průběžně zapisujte na postery.

4. Zápisy ze schůzek zveřejňujte na nástěnkách, ať všichni kolegové vědí, co se v týmu „peče“, a mohou se podle svého zájmu zapojovat.

Hodně úspěchů při budování vlastního týmu!

Publikováno v časopise Prevence – září 2004, ročník 1, číslo 2

Časopis Prevence je možné si objednat na info@send.

Malá vánoční zamyšlení o výchově aneb lidová přísloví, my a naše děti

autor: Mgr. Lenka Lacinová, Ph.D.; Petra Škrdlíková

    Na závěr roku jsme pro vás připravili spolu s autorkami, malá zmyšlení inspirovaná obsahem lidových přísloví. Jsou  o našich slabých i silných stránkách, cílech, přáních i snahách ve výchově dětí. Vánoční svátky jsou právě pro ženy a těch je mezi pedagogy naprostá většina dobou velmi náročnou zatíženou přípravou a snahou o to aby vánoce byly krásné a radostné pro celou rodinu. Proto vám přejeme příjemné čtení a zamyšlení nad tím, jak to máme se svými, ale i těmi školními dětmi. 

    I když svět kolem nás je století za stoletím složitější a složitější, člověk a jeho základní životní potřeby se ve své podstatě za tu dobu moc nezměnily. Dalo by se říct, že je takřka stejný se svými dobrými i špatnými vlastnostmi, se svými slabostmi, potřebou bezpodmínečné lásky a touhou žít ve společenství jiných lidí, v rodině a s dětmi. Jsou věci, jevy a zákonitosti, které navzdory novým technologiím a vymoženostem blahobytu, zůstávají také téměř totožné. Hlad byl vždycky nejlepší kuchař, lež měla odjakživa krátké nohy a ani s pubertou Pán Bůh většinou na nikoho nezapomněl. Právě lidová přísloví, která čas od času zaznívají z úst každého z nás, se stala inspirací pro tento článek. Někdy humorná, jindy vážná, téměř vždy prastará, tak jak tak však vystihující realitu všedního dne v souvislostech, která platí asi odnepaměti. Podívejme se tedy očima lidové slovesnosti na téma výchovy dětí a přemýšlejme společně, co nám k působení na generaci budoucí odkázaly generace minulé.

I mistr tesař se utne aneb po bitvě každý generál

Ať nám léta s malými dětmi ubíhala hladce či složitě, v jednom mezi námi rodiči není rozdílu. Jak děti odrůstají, začínáme si uvědomovat, že jsme spoustu věcí tak úplně dokonale nezvládli. Byli jsme moc přísní nebo naopak málo přísní, dítěti jsme nikdy nedali „proutkem“ nebo jsme ho naopak používali až příliš často, hádali jsme se s manželem a nebrali na děti ohled nebo naopak dítě nikdy neslyšelo zvýšeného slova, zato „hustý“ vzduch se dal krájet téměř nepřetržitě. Je to tak. Rodičem se nikdo nenarodil, a proto stejně jako k matkám, tchyním nebo kamarádkám, tak i sami k sobě buďme shovívaví, když se nám věci nedaří, jak bychom si přáli a představovali.

Jablko nepadá daleko od stromu

A jak je vidět, velkorysosti není nikdy dost. Nejen, že máme prokazovat pochopení pro sebe i pro sousedku, ale měli bychom mít pochopení i pro nešvary a neduhy našich potomků. Ať chceme nebo nechceme, ať si to připustíme nebo ne, ne vždy po nás naše děti zdědily právě jen dobré vlastnosti. Dříve či později si musíme s trochou nadsázky přiznat, že s přibývajícím věkem míra geniality našich dětí přímo úměrně klesá…

Smích je kořením života

Po pravdě, padáte-li zrovna únavou nebo syčíte-li jako tlakový hrnec před výbuchem, pak vám toto lidové moudro moc nepomůže. To si raději skutečně domluvte nějakou slečnu na hlídání nebo umytí oken a nesnažte se přemáhat a nutit do humoru, stejně by to dobře nedopadlo. Obecně však platí, že mnoho situací, jak mezi námi dospělými, tak s našimi dětmi, se podaří vyřešit nebo minimálně zmírnit škody humorem. Ne každý z nás je veselá kopa, ale ať jsme nebo ne, můžeme se tímto směrem alespoň snažit a něco nového se přiučit. Výchova dětí je totiž dle anglického přísloví především výchovou sama sebe.

Přísná výchova se ovšem v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná, později však přináší ovoce pokoje a spravedlnost těm, kdo jí prošli  (Bible: Židům 12,11)

Jak tedy na to? Jak dnes vychovávat naše děti, aby to bylo pokud možno „správně“ a abychom jim našim výchovným působením příliš nezkomplikovali život? Jaké další rady můžeme čerpat ze zkušeností generací před námi? Vraťme se v našich úvahách k představě „dobře vychovaného dítěte“.

Pokud jste trochu tradiční jako já, pak vám jako dobře vychovaný (možná trochu nemoderně) připadá člověk trpělivý, pracovitý, čestný. Člověk s dobrým charakterem, se zdravým postojem k autoritám a se schopností konstruktivně zvládat svůj hněv. Jak jsme již uvažovali, bylo by pošetilé vytyčit si jako jediný cíl ze svého dítěte zcela dokonale takového člověka vychovat. S vědomím jeho i našich temperamentových dispozic, jeho i našich zranění z dětství, která se, ať chceme či ne v naší výchově více či méně odrážejí, s vědomím toho, že dokonalé bezpodmínečné lásky je snad schopen jedině Bůh, musíme konstatovat, že ideálního člověka z našich dětí nevychováme. Můžeme však využít rodičovství jako výzvy k růstu svému i růstu našich dětí. Můžeme dovednosti, které jsou v dospělosti potřeba pěstovat u nich a spolu s nimi zjišťovat i něco o sobě…

Kdo seje vítr, sklízí bouři

Každý z nás by se také jednou měl naučit, jak pracovat se svým hněvem, protože jak známo – hlavou zeď neprorazíš a pokud ano, většinou si takové řešení „silou“ vyžádá následnou a dlouhodobou rehabilitaci, pokud přímo nedojde k nenahraditelným ztrátám. Jestliže se této dovednosti člověk naučí v dětství, dá se předpokládat, že může být v životě ušetřen mnoha ztrát v podobě rozbitých nebo nalomených vztahů. Negativní emoce včetně hněvu jsou emoce legitimní a jejich pociťování je zcela v pořádku. Problém, který vzniká s emocemi tohoto typu není tedy jejich přítomnost, nýbrž způsob jejich vyjadřování. Pracovat se svým hněvem tedy neznamená hněv potlačit nebo ho naopak vychrlit na prvního kolemjdoucího nekontrolovaným způsobem. Je třeba kultivovaně, nemanipulativně, s použitím 1.osoby (mrzí mě, zlobím se…) sdělit druhé osobě nebo někdy jen sám sobě, co bylo nebo je příčinou mého momentálního rozpoložení.

Kdo chce pokazit životní dráhu svých dětí, ať jim odstraní z cesty všechny překážky

Zkusme se nyní opět trochu posunout v čase. Představme si našeho syna/dceru o dvacet, třicet let starší. Představme si, jak chceme, aby se choval/chovala, až přijde do zaměstnání a dostane za úkol dělat něco, co nebude příliš „vzrušující“ a zajímavé. Představme si našeho syna coby novopečeného tatínka, kterého jeho manželka požádá, aby dnes v noci vstával k dítěti, protože ona je opravdu unavená a potřebuje několik hodin spánku. Jaké vlastnosti musejí vaše dcera a syn mít, aby v takové situaci obstáli? Jaké vlastnosti a postoje můžeme už teď u našich dětí pěstovat, budovat, rozvíjet, aby je pak oni mohli využít v dospělosti?

Pokud budeme vnímat výchovu jako trénink pro budoucnost, můžeme si vytvořit svoji koncepci, skrze kterou  budeme řešit všechny každodenní situace, které nás na cestě dozrávání našeho dítěte potkají. Mnohokrát, snad každodenně se budeme ocitat (a pravděpodobně už ocitáme) v dilematu, zda to či ono dítěti povolit nebo ne. Mám tolerovat, že syn nemá uklizený pokoj, i když jsme se na úklidu domluvili? Mám s ním jít do konfliktu? Stojí to za to? Nemám ty poházené špinavé ponožky do pračky odnést sama? Jistě že mohu. Pokud však pomyslíme na svoji budoucí snachu, která bude každé ráno chodit po bytě a sbírat po našem synovi svršky, možná dostaneme novou chuť a sílu na svém původním rozhrnutí trvat.

S dětmi, s nimiž si rodiče nedělali starosti, často mívají starosti dějiny

V tomto smyslu výchovy také slova poslušnost, samostatnost či přizpůsobivost nabývají konkrétnějšího významu. Právě trénink poslušnosti je druhou oblastí, o kterou bychom se měli ve výchově snažit.Nejde o uplatnění vlastní převahy nad dítětem, pokud po něm vyžadujeme poslušnost v té či oné oblasti. Jde vlastně o trénink sebekázně, neboť až jednou my rodiče budeme muset se svým vlivem na dítě ustoupit stranou, bude to dítě samo, které si bude muset něco přikázat a samo sebe bude muset poslechnout. Nejprve třeba naučit se anglická slovíčka, později užívat poctivě léky nebo držet dietu při mononukleóze.

Nejde rozhodně, jak by se třeba někomu mohlo zdát,  o potlačování osobnosti dítěte, nýbrž o schopnost přizpůsobit se, kterou naše dítě bude nutně potřebovat jako člen kolektivu na pracovišti nebo až bude otcem rodiny, který by tak rád šlapal o dovolené po horách, ale protože by to děti ještě nezvládly, horská výprava bude o pár let odložena…

A ani o omezování svobody dítěte nejde, když po něm vyžadujeme, aby vydrželo v klidu sedět v čekárně u lékaře nebo v kostele na bohoslužbě nebo když k obědu neuvaříme zrovna to, na co má chuť, protože je třeba sníst to, co už je připravené. Jde o tutéž schopnost přizpůsobit se, o schopnost umět počkat, umět se také chvíli nudit a dělat třeba i něco nepříjemného. Kdo z nás tuto dovednost v dospělosti nepotřebuje?

Děti a hodiny nemůžeme pořád natahovat - musíme je taky někdy nechat běžet

Poslušnost tedy nevnímejme jako něco, co je důležité jen pro tady a teď, vnímejme ji – stejně jako jiné „sociální dovednosti“ jako vklad do života. Pokud získáme jistotu, že naše rodičovská vize má smysl, věřím, že našim dětem chystáme dobré dary. Mějme však na paměti osobnost našeho dítěte ve smyslu obdarování, která dostalo do vínku. Mám na mysli již výše zmíněné temperamentové ladění, schopnosti, talent. Některé děti je obzvláště důležité třeba učit být poslušné, umět se přizpůsobit a rozhodně trénink těchto dovedností nepodceňme. Chybou by však bylo neučit děti, které jsou přirozeně poslušné, děti přirozeně respektující autoritu, nemít svůj vlastní názor, neumět se vymezit a říct ne. Respektujme vrozené vlastnosti našich dětí a snažme se v nich rozvíjet právě ty dovednosti, které jejich osobnostnímu ladění nejsou vlastní. Výbušného, extrovertního chlapečka učme počkat, pracovat se svou silou a energií, introvertní úzkostnou holčičku povzbuzujme k vyjádření vlastního názoru. I to se jí bude jednoho dne hodit, až se bude potřebovat vymezit nějakému nevhodnému chování dotěrného spolužáka na střední škole.

Novináři nejsou strašidla a medializace primární prevence je nutná!

autor: Ladislav Spurný

Na úvod

         Někteří z vás, školních metodiků prevence či ostatních koordinátorů, jste měli možnost prožít to na vlastní kůži. Zvedli jste sluchátko zvonícího telefonu a v něm se ozvalo: "Dobrý den, tady redakce XY. Připravujeme článek o tom maléru, co se u vás stal. No nic ve zlém. Potřebujeme v podstatě jen pár informací. A nevykládejte nám, že k tomu nemáte co říct. To určitě máte, on je to totiž docela průšvih. Podívejte, ten článek zítra určitě vyjde, tak buďte rozumní a domluvme se na nějaké oboustranně přijatelné spolupráci!"

         Zatímco vy jste po takovém úvodu zalapali po dechu, žurnalista na druhé straně na vás mezitím stačil vychrlit přibližně pět laických, naivních a někdy i zcela účelově položených otázek. Drama pokračovalo. Vy jste se stále marně snažili najít ztracenou řeč. Jenže na druhé straně telefonu bylo už jen vyčkávavé ticho. Navíc tam byl stále ten stejný redaktor, který vám už "vysvětlil", co po vás chce. A očekával, že to v příštích vteřinách dostane.

         To je situace, co? Zkuste se alespoň na okamžik do podobné role vžít! Co uděláte? Zodpovíte dotazy? A máte k tomu oprávnění? Možná nemáte, jenže váš nadřízený je nyní pár dní pryč. Musíte se rozhodnout. A co se stane, když toho žurnalistu prostě odmítnete? Nebude to mít ještě horší dopad, než kdyby jste s ním pohovořili? A jaká forma je v tom případě nejvhodnější? Se zástupcem sdělovacích prostředků mluvíte poprvé. Sdělit požadované informace ústně či pokusit se připravit nějaké prohlášení? Ale jak taková zpráva vypadá a jakou by měla mít strukturu? Není třeba vás dál trápit dalšími otázkami.

Mediální svět je labyrint

         Opakovaná zkušenost již dávno prokázala, že při prvním kontaktu s médii ve vyhrocené situaci drtivá většina oslovených reaguje poplašeně, zmatečně a mnohdy i přemrštěně emotivně. Nezvládnou prostě nápor toho okamžiku. Vězte ale, že je to zcela normální. Svojí reakcí nevybočujete z běžného průměru. Sdělovací prostředky jsou institucí nesmírně charismatickou a disponující nemalou silou a tlakem na veřejné mínění. Ruku v ruce s tímto vzbuzují jak obrovský zájem a zvědavost, tak i obavy a podvědomý strach v okamžiku, kdy se v jejich spárech ocitnete vy.

         Autor těchto řádků dobře ví, o čem hovoří. Ačkoliv již pátým rokem působí na pozici krajského školského koordinátora prevence, přece není ještě tak vzdálená doba, kdy býval několik let v šiku těch, které dnes a denně zajišťují zpravodajství. Využijme toho a pojďme se společně na okamžik projít labyrintem, který představuje mediální svět. Délka článku není neomezená. Přesto je možné alespoň ve stručnosti poodhrnout roušku nad některými mýty a falešnými představami. A je jistě užitečné povědět si i o rovině praktických přístupů a opatření, které vám mohou při kontaktu sdělovacích prostředků napomoci.

Jednoznačná pravidla medializace prevence neexistují

         V oblasti prevence se lze vyjadřovat poměrně exaktně, jelikož odborná terminologická základna je zde velice solidní. Rovněž se můžete opřít o zákonná opatření, strategické dokumenty, systémy financování i o znalost oficiální politiky. To vše velmi napomáhá jednoznačné a přesné komunikaci a případné spolupráci na tomto poli. V případě medializace prevence však vstupujeme na velmi tenký led. Komunikace s médii je totiž záležitostí značně různorodou a variabilní. Žádná rigorózní pravidla mediální spolupráce samozřejmě neexistují. V tomto případě lze uplatnit jen dále popsaná základní doporučení a ve zbytku spoléhat na oboustranný zdravý selský rozum a smysl pro fair play. 

         Je bohužel smutnou skutečností, že oblast prevence je tématem, které se v médiích objevuje v drtivé většině případů v podobě negativních zpráv referujících o nejrůznějších neštěstích a pochybeních. Dokud prevence slouží svému účelu a napomáhá chránit populaci, jsou redakce hluché i slepé a berou tento fakt jako holou samozřejmost. Stačí ale jakékoliv selhání - ať již jednotlivce či systému a spolehlivě zaplníte zpravodajské rubriky. Čím horší neštěstí to bude, tím déle a tvrději budete v médiích propíráni. Odtud však současně pramení i první předsudek a omyl.      

Novináři nejsou hyeny a vy nejste jejich oběť 

         Většinu lidí, kteří se po několik dní ocitli v souvislosti se selháním prevence a proběhnutou tragédií v centru soustředěného náporu novinářů, to přechodně psychicky poznamenalo. Velmi rychle, a není se mnohdy co divit, v nich vznikla falešná představa o spiknutí proti jejich osobě. Žurnalisty začali vnímat jako démony, jejichž hlavním cílem je systematicky jim ubližovat, ničit jejich odbornou pověst a veřejně je diskreditovat. Novináři jsou v jejich očích tvorové, kteří kvůli proběhnuté kauze neznají slitování a před nimiž není úniku. A co víc, podobná představa může vznikat i v blízkém kolektivu lidí (třeba učitelský sbor), kteří jsou na záležitosti rovněž zainteresováni. Jde o hluboký omyl.

         Určitě je pravda, že redakce využijí události beze zbytku a budou o ní křiklavě informovat tak dlouho, dokud bude v podvědomí veřejnosti živá a dokud píšící novinář nevyčerpá i poslední úhel pohledu a možnost tragédii opakovaně připomenout. To je bohužel fakt, se kterým je nutno se smířit. Taková je totiž redakční praxe, na které nic nezměníte! Neblahou informaci dostanou z médií jen dvě věci: dostatečně dlouhý čas či nová zpráva, která odvede pozornost jinam.   

         Omyl spočívá v tragickém pohledu těch, kdo jsou sdělovacími prostředky zpovídáni a kteří se mnohdy situují do role jejich obětí. Je třeba si především uvědomit, že odpovědnost není kolektivní, jestliže dojde k pochybení jedince a případně, že nikdo nenese konkrétní vinu, jestliže došlo k neštěstí, kterému nešlo zabránit.

         Je zcela pochopitelné, že pokud se vás tragédie jakýmkoliv způsobem dotýká, jste na ní emotivně zainteresováni. Ostřeji pak můžete vnímat opakovaný nápor redaktorů, jejichž soustředěná pozornost na vaši osobu vám může připadat přehnaná, neohleduplná a po několika dnech intenzivní mediální masáže ji začnete označovat jako hyenismus. Stále při tom zapomínáte, že v kauze figurujete pouze jako informační zdroj, zatímco vy jste se nedokázali vyhnout nejčastější chybě: vlastnímu ztotožnění vaší osoby s rozměrem celého neštěstí.

         Rovněž si pak uvědomte, že novinář koná pouze svoji práci v souladu s redakčními zvyky a postupy. Vykonává ji profesionálně a ve vztahu k vaší osobě naprosto lhostejně. Žurnalista, na rozdíl od vás, není na událost emotivně vázán. V souladu se zpravodajskou technikou jen referuje a informuje. V jeho očích jste pouze příběh toho dne. Stejný, jako zpracovával včera, podobný, jako bude sepisovat zítra. I vy dnes a denně konzumujete více méně lhostejně z médií podobné zprávy. Tentokráte vám to přijde jiné jen proto, že jste jejich aktérem. Pro ostatní lidi je to prostě jen další tragická událost. Je obtížné zachovat si v takovém okamžiku racionální pohled na věc. Pokuste se o to a nezatěžujte se nad přijatelnou míru psychicky tam, kde to není třeba.    

Základní otázka: poskytovat či neposkytovat informace?

          Hodně záleží na konkrétní situaci. Řada organizací má daná pravidla pro komunikaci s médii. Obvykle s nimi hovoří pověřený zaměstnanec a nebo pracovník ve vedoucí funkci. Pokud tomu ve vaší  organizaci tak není a nebo je rozhodnutí na vás, lze obecně doporučit jediné: informaci v každém případě poskytněte! Toto tvrzení se nezakládá na loajalitě, kterou by snad autor těchto řádků dosud k médiím cítil, ale na znalosti úsměvného novinářského pravidla uplatňovaného ve všech redakcích: slunce a zpravodajství nakonec vždycky další den vyjdou. Vždycky!

         Zdůraznění je zde na místě proto, že neposkytnutí informace z vaší strany na tomto faktu nic nezmění. Jestliže vaším povoláním je práce v oblasti prevence, kde si musíte plnit svoje úkoly, redakční náplní je denně připravit informace. Žurnalistika, oproštěná od lesku popularity a zdánlivé senzace, je ve skutečnosti jen řemeslo jako každé jiné. Má svá pravidla a obnáší pevně dané povinnosti. Je proto jen dalším mýtem laická představa, že žurnalista píše pouze v případě, že má o čem. Novinář publikuje neustále a jeho hlavním úkolem je zprávy shánět! Pokud neobdrží v souvislosti s proběhnutou událostí informace od vás, obstará si je jinde. Pokud je neobdrží jinde, bude více či méně spekulovat s tím, o čem chce psát. Článek ale nakonec určitě vyjde. Pokud je ve vašich silách usměrnit to, aby informace v něm byly pravdivé, odborné a co nejméně zkreslené, učiňte tak. Je to ku prospěchu věci.

         Pokud už informaci odmítnete poskytnout, udělejte to se zdvořilým zdůvodněním. Dnes nejčastěji používaná stručná replika "no coment" je to nejhorší, co můžete způsobit, protože v novináři automaticky vyvolává důvodné podezření, co "je za tím". Nehledě na to, že v daný okamžik může ve zprávě beztrestně uvést v plném rozsahu vaši odmítavou reakci s plným zněním vašeho jména!

Žurnalista není odborník na prevenci

         Toto je velmi důležité si uvědomit. Vyhnete se tak zklamání, které by jste mohli zažít v okamžiku, kdy zjistíte, že informace od vás byly z odborného hlediska zkresleny a nebo nejsou terminologicky přesné. A to se pravděpodobně stane. Novinář je totiž z hlediska redakční praxe nucen dělat při psaní příspěvku nejrůznější kompromisy. Jedná se především o jazykové pojetí, stylistiku a důležitou úlohu zde hraje i délka článku. Řada redaktorů je nucena psát přesně na určitý počet řádků, což může mít za následek, že výsledná textová práce je jiná, než jakou by jste na jeho místě odvedli vy. Přesný a vhodný způsob podání informace z vaší strany může tento nešvar minimalizovat.

         Jistě se můžete na tomto místě ptát, proč redakce, když o určitém zkreslování informací vědí, něco takového připouští. Důvod je dvojí. První z nich: každý žurnalista píše o mnoha oblastech veřejného života a nemůže být odborníkem na všechno. Druhá rovina se pak promítá do profilu média (nejčastěji tisku), které musí být srozumitelné všem, bez ohledu na úroveň vzdělání či jazykovou a kulturní vybavenost. Z tohoto úhlu pohledu není možná příspěvek redaktora - laika na danou oblast úplně v pořádku, ale je menším zlem, než článek zasvěceného odborníka, jehož erudovaný pohled na problematiku bude drtivému počtu běžných čtenářů naprosto nesrozumitelný.

Jak nejvhodněji informaci poskytnout

         Ústně hovořte pouze s novináři, ke kterým máte důvěru. To znamená, že jste s nimi měli v minulosti dobrou zkušenost a nebo patří do okruhu vašich známých. Ani v tomto případě ovšem není oboustranné zneužití a následné rozčarování vyloučeno.

         Obecně lze proto jako nejvhodnější formu doporučit vyhotovení krátké tiskové zprávy. Při její přípravě nejste tlačeni dotěrnými otázkami, máte možnost dobře si rozmyslet, co v ní uvedete a takovéto tiskové prohlášení je navíc zcela oficiální, takže se nemusíte později případně přít o to, co vámi bylo sděleno. Na tiskovou zprávu se navíc vztahuje tzv. autorizace, to znamená, že novinář vás musí v případě, kdy využívá vašeho tiskového prohlášení, citovat doslova.

          Přípravou tiskové zprávy se můžete vyhnout i dalším otázkám, které jsou z vašeho hlediska již nežádoucí, protože se lze odvolat na tiskové prohlášení a konstatovat, že vše podstatné jste v něm již uvedli.

         Při formulaci tiskové zprávy mějte na paměti následující body a dodržujte tato základní pravidla:

• Vždy se vyjadřujte úsporně, stručně a snažte se psát jednoduchými větami.
• Ve zprávě postupujte následovně: kdy se událost stala, kde se stala, proč se stala, kdo byli její aktéři, co předcházelo a případně jaké z události plynou důsledky.
• Pokuste se zprávu formulovat základním novinářským pravidlem: systémem tzv. obrácené pyramidy. V přeneseném smyslu to znamená, že na budování základů není čas, začíná se přímo u špičky, u jádra problému. Nejprve musí zaznít vše podstatné a teprve od hlavního se můžete pouštět ke zdůvodňování.
• Délka tiskové zprávy by neměla překročit 40 řádků běžné strany aplikace WORD. Více informací novinář stejně publikovat nemůže a váš případný delší dokument nevyužije.
• Pokud chcete být citováni jako fyzická osoba a mít jistotu, že tak bude učiněno v souladu s vaším záměrem, dejte vybrané části vaši zprávy do uvozovek a intonace přímé řeči.
• Nikdo po vás nemůže chtít přípravu zprávy do půl hodiny. Počítejte ale s tím, že redakce mají tvrdé termíny uzávěrek a musí je striktně dodržovat. Domluvte se na kompromisním času přípravy vašeho prohlášení. Tato lhůta se  ale stejně obvykle bude pohybovat pouze v řádech několika hodin.
• Pokud zprávu napříč předchozímu slibu nepřipravíte, očekávejte, že média na to budou pohlížet stejně, jako by jste se vůbec nevyjádřili a jejich reakce bude pravděpodobně velmi tvrdá.
• I když připravíte tiskovou zprávu, pokuste se s redakcí dohodnout, aby vás v předstihu seznámila s konečnou podobou toho, co hodlá uveřejnit.
• Pokud sdělovací prostředek publikuje informace, které jsou lživé či zavádějící a vy vnich figurujete, neváhejte jeho pracovníky požádat o nápravu a veřejnou omluvu prostřednictvím jejich média. Pokud vám nevyhoví, máte možnost podání trestního oznámení a následného řešení soudní cestou.

         Tiskové prohlášení je využitelné nejen pro noviny, ale do značné míry i pro rozhlas a televizi. Přesto se může stát, že právě elektronická média vás požádají o živý vstup a krátký komentář na mikrofon a kameru. Není třeba se tomu bránit. U rozhlasu máte tu výhodu, že posluchač vás nevidí a stručný komentář klidně můžete přečíst z vámi připravené zprávy. Horší je to v případě televizního záznamu. Zde je nakukování do papíru v dlani nežádoucí, protože reportér bude vyžadovat pohled vašich očí do objektivu kamery. Ani zde však není čeho se obávat. Výhoda televizního přenosu tkví v jeho stručnosti. Číst z nápovědy nemusíte hlavně proto, že maximálně tři věty, které si televize může dovolit, si hravě zapamatujete.     

Nápor médií je často sezónní

         Média vás nejčastěji kontaktují v okamžiku, kdy dojde k něčemu zásadnímu, co vzbudí jejich pozornost. Pomyslným tvůrcem drtivé většiny zpráv je tak každodenní život. Samotná podstata fungování sdělovacích prostředků je závislá na dostatečném počtu a přiměřené zajímavosti probíhajících událostí. Mnohý čtenář si může pomyslet, že informační tok je konstantní. Přece nelze očekávat, že například jaro se z hlediska počtu zpráv bude výrazněji lišit od podzimu. To je ovšem pouze další omyl laika, který se pak podiví tomu, že média v jistých časových odstupech poskytují kvantitativně i kvalitativně velmi nevyrovnané zpravodajství. A téměř nikdo si nevšimne, že se tak děje v pravidelných periodách.

         Dovolme si malé zevšeobecnění a můžeme konstatovat, že žurnalisté mají nejvíc práce a dostatek informací právě během jarních a podzimních měsíců, hůře jsou na tom v zimě a léto je pro každého novináře noční můrou. Pokud se chcete, napříč vážnosti probíraného tématu, usmát, vězte, že v redakcích kolegové a přátelé navzájem vedou někdy dost nemilosrdné bitvy o to, kdo bude moci čerpat dovolenou od poloviny července až do první dekády v září.

         Je to logické. Takzvanou "okurkovou sezónou" totiž zástupci médií trpí snad nejvíce ze všech profesí. Probíhají letní prázdniny, na úřadech všech resortů lidé čerpají dovolené a nikde se zoufale nic zajímavého neděje. Rovněž zima s druhým cyklem dovolených a celkovým zklidněním v dlouhém vánočním čase není ideálním obdobím pro dostatek informací, byť tato etapa je podstatně milosrdnější než léto. Zajišťovat informace v takových podmínkách je pro žurnalisty náročná a nesmírně stresující činnost. Čtenáře, posluchače či diváka totiž nezajímá, že redakce nemá o čem publikovat. Z toho pak plynou důsledky, se kterými je třeba počítat. Už jen proto, že na tom opět nic nezměníte. 

         V první řadě se podstatně prohlubuje intenzita, s jakou vás novináři budou v případě nějaké tragické události či pochybení tlačit k poskytnutí informací. Toto markantní úsilí může nezasvěcený školní metodik či koordinátor prevence lehce shledat až verbálně agresivním. Rovněž se připravte na to, že v tomto období se zpráva bude v médiích přetřásat podstatně déle, než by tomu bylo v příznivější době a docela určitě budete médii kontaktováni opakovaně.

         Selhání prevence ústící v konkrétní události však nemusí být jediný důvod, proč o vás sdělovací prostředky projeví zájem. Chronický nedostatek informací totiž nutí žurnalisty "uměle" vymýšlet témata svých příspěvků. Mohou vás pak kontaktovat s žádostí  o rozhovor, nabídnout vám spolupráci na obsáhlejším publicistickém materiálu věnovanému některé z oblastí prevence či se můžete stát účastníkem ankety více lidí na toto téma. Nejhorší, co se pak může přihodit, je, že se redakce vrátí k již jednou proběhnuté a publikované tragédii a vysvětlí vám, že se chce pokusit o "nový pohled na věc". Ten může spočívat kupříkladu ve dni výročí tohoto neštěstí, v nové informaci, kterou redaktor v souvislosti s tématem od někoho obdržel atd. Dosavadní zkušenost ukazuje, že i tuto praxi redakce uplatňují.  

Na závěr

         Krátká exkurze mediálním světem končí. Řekli jsme si již, že právě oblast prevence je v médiích často prezentována pouze negativně. Žurnalista vždycky v prvé řadě půjde po senzaci a psát bude hlavně o problémech. Nemusí se vám to líbit, ale přijměte za fakt, že takový je v současnosti profil většiny sdělovacích prostředků. Z médií mizí v posledních letech tzv. "pozitivní zpráva". V tomto ohledu je ale v našich silách pokusit se o malou nápravu. Buďme to my všichni, odborníci na prevenci, kteří se mediím nebudeme zpovídat jen z toho negativního, co občas přináší působení v naší profesi. Prodejme prevenci do médií i pozitivně! Věřte, že podceňovat a ignorovat veřejné mínění, které média ve všech sférách lidské činnosti podstatně ovlivňují, se nemůže vyplatit. Zkusme tedy vlastní mediální činností zapůsobit na společnost kladně. Každým rozhovorem o preventivní práci, každou zprávou o konkrétním dílčím úspěchu na tomto poli, kterou médiím nabídnete, se významným způsobem k tomuto cíli přiblížíme

O škole, kde mají svůj intinerář k šikaně

„Šikana“ z pohledu ředitele ZŠ v Klánovicích

autor: PaedDr. Michal Černý

Plně souhlasím s názorem, že žádná skupina lidí, kteří jsou spolu nuceni trávit čas „z vyšší moci“ a nemají možnost kdykoli svobodně odejít, není imunní před jevy, jež jsme si zvykli nazývat „šikanou“. Typickou skupinou výše popsaného typu je například školní třída.

O tom, že se na základních školách občas vyskytne „šikana“ (nadále budu tento výraz psát bez uvozovek), dnes téměř nikdo nepochybuje. Pravda, existuje poměrně silná skupina lidí, kteří tyto jevy sice připouštějí, ale nazývají je „rošťárnami“ či „klukovinou“ a bagatelizují jejich nebezpečnost (v praxi jde často o rodiče šikanujících dětí, z toho usuzuji, že by mohlo jít o lidi, kteří byli možná v mládí sami pachateli).

Mám pocit, že obecná představa veřejnosti o šikaně na základních školách se dá shrnout do několika bodů (osvíceným jedincům se předem omlouvám!):

·         týká se hlavně vyšších ročníků 2. stupně

·         šikanuje se pouze na některých školách, tam, kde to s dětmi „neumějí“

·         pokud si učitelé nevšimnou probíhající šikany, znamená to, že jsou neschopní

·         šikanovaný jedinec je obvykle vcelku sympatický kluk nebo děvče, který je příliš slabý na to, aby se mohl bránit

·         šikanující jsou naproti tomu odporné surové gorily s nízkým IQ

Ve svém článku se pokusím tato tvrzení okomentovat poznatky z praxe. Na závěr bych pak rád přidal něco pozitivních zkušeností.

Poznatky z praxe ředitele školy

I když jsem se setkal i s případem, kdy se na šikaně podílel učitel, nebo kdy naopak učitelku šikanovali žáci, a dokonce rodič, jednalo se (naštěstí) o případy výjimečné a z pohledu tohoto příspěvku okrajové. Zde bych se chtěl zabývat výhradně šikanou mezi žáky.

Pravda je taková, že se s ní poměrně často setkáváme už v prvním ročníku ZŠ (u nás v průměru jeden případ za dva roky). Odborníky asi nepřekvapí, že podle našich zkušeností se zárodky tohoto chování objevují dokonce už ve škole mateřské.

Naopak, na druhém stupni je v naší ZŠ odhalených případů šikany již mnohem méně než na stupni prvním. Nabízí se samozřejmě otázka, zda je to proto, že díky naší systematické prevenci šikany opravdu ubývá, nebo zda se pachatelé pouze stali rafinovanějšími a už se nám je nedaří tak často odhalit. Snad to někdy budeme schopni zjistit (napadají mě dotazníky pro absolventy po několika letech od ukončení školní docházky).

Zdravé a přátelské klima školy patří mezi naše priority

Naši učitelé jsou opakovaně školeni k tomu, aby byli schopni šikanu rozpoznat a při její eliminaci postupovali kvalifikovaným způsobem. Přesto bychom se v žádném případě neodvažovali tvrdit, že jsme schopni odhalit a správně ohodnotit všechny případy. V této souvislosti se musím zmínit o tom, že možná ještě těžší je poznat, kdy ve sporných případech o šikanu nejde. Správné posouzení těchto případů je ale velice důležité. V očích rodičů bychom mohli snadno ztratit důvěryhodnost a stát se pouhými „lovci čarodějnic“. Důležité je se neukvapovat a diagnózu „šikana“ vyřknout až po skutečně komplexním přezkoumání případu.

Zdravé a přátelské klima školy patří mezi naše priority. Dbáme na to, aby se žáci nebáli svěřit učitelům s nejrůznějšími problémy. Klademe také důraz na vzájemnou úctu a respekt mezi žáky navzájem. Snažíme se na minimum omezit nudu jako jeden z hlavních „šikanotvorných“ faktorů. Je vysoce pravděpodobné, že tím šikanu do značné míry omezujeme. Myslet si, že ji vymýtíme zcela, by ovšem bylo víc než naivní. Sejdou-li se ve třídě potenciální pachatel a potenciální oběť, je prostě nutné být stále ve střehu.

Odhalení šikany je tak obtížné mimo jiné proto, že oběť v zoufalé snaze zachovat si sebeúctu si často sama nalhává, že o nic nejde, že jde o „legraci“. Někdy je tak dezorientovaná, že si neumí představit, že by „kamarádství“ mohlo vypadat i jinak, než jako vztah otroka a otrokáře. Z vlastní zkušenosti vím, že to může trvat i několik let, než si tyto věci ujasní. Učitel prostě musí s touto situací počítat a všímat si hlavně kumulace nepřímých náznaků šikany. Ten, kdo se touto problematikou nikdy nezabýval, si ale neumí představit, jak obtížný úkol to je. Zvlášť vezmeme-li v úvahu, že hlavní náplní práce učitele je přece jen něco jiného, totiž učit. Z tohoto pohledu je nutno brát nikoli každý neodhalený případ šikany jako neúspěch, ale naopak každý odhalený (a ještě lépe: vyřešený) případ jako mimořádný úspěch.

Oběť a pachatel

Dalším faktorem, který hraje roli, je skutečnost, že oběť šikany nebývá na rozdíl od hollywoodských filmů roztomilý drobeček, ale naopak dost často bytost nesympatická a z pohledu učitele problémová. Pravým důkazem profesionality učitele je právě schopnost překonat podvědomou antipatii a pomoci najít i takovému outsiderovi plnohodnotnou sociální roli v třídní skupině.

Pachatel šikany sice málokdy bývá učitelům sympatický (i když i to se může stát!), ale dost často je to schopný člověk s autoritou alespoň u části třídy. Už jsem zažil, že právě takového „pomocníka“ si učitelka našla při zvládání problematických dětí. Právě opakování tohoto modelu bylo kdysi důvodem, proč se naše škola s jednou pedagožkou rozloučila.

Rodiče a šikana

Specifickým prvkem, vstupujícím do problematiky, jsou rodiče. Nepřekvapuje, jak se obvykle (čest výjimkám!) chovají rodiče pachatelů. Po takových jednáních většinou konstatujeme, že se jejich dětem vlastně nelze divit, mají-li doma takový vzor. Vzpomínám si třeba na čtyřhodinové jednání s otcem šikanujícího sedmáka, který před několika lety dorazil do školy vybaven kilogramy odborné literatury, právnickým rozkladem a Ottovým slovníkem naučným s podtrženou definicí šikany. Když mu tato výbava nepomohla změnit objektivní zjištění, převedl syna jinam. Není nám známo, jak si hoch vedl v nové škole, ale víme, bohužel, jak si oba muži vedli doma: utrápili chlapcovu matku (která ovšem, což je opět typické, v době řešení případu stála velmi ostře až iracionálně na synově straně).

Pro laika mnohem méně pochopitelné je chování rodičů obětí. Snad ještě nikdy jsme se z jejich strany nesetkali s plnou a bezvýhradnou podporou. Stává se nám, že i když jde z našeho pohledu o jasnou šikanu, rodiče postižených hledí na šetření s obavami, někdy nás dokonce prosí, abychom nic nepodnikali. Zažili jsme i případ, kdy se rodiče oběti agresivně dožadovali zastavení vyšetřování: fakt, že je jejich dítě šikanováno, považovali totiž za hanbu. Pravdou je, že několikrát jsme se dočkali i poděkování. Vždy však až s časovým odstupem.

Zapomenout nelze ani na ostatní rodiče. Nejen pro boj proti šikaně platí, že je užitečné si osvětou a dalšími akcemi zajistit podporu většiny veřejnosti. 

Šikana a „zdánlivá“ šikana

Už jsem psal o tom, jak těžké je rozeznat případ, kdy jde pouze o šikanu zdánlivou. Jako příklad (i když v tomto případě to tak obtížné nebylo) mohu uvést následující situaci: Do naší školy chodili dva bratři. Rodiče je od malička vychovávali v duchu hesla „S nikým se nebav a kdo ti bude nadávat, toho zmlať!“ Když byl starší z chlapců v osmé třídě, přišla matka náhle do školy s tím, že syn je ve škole šikanován a vehementně se dožadovala nápravy.

Provedl jsem tedy šetření. Ano, tento mladý muž byl opravdu vyčleněn z kolektivu třídy. Ano, opravdu s ním nikdo nechtěl sedět ani spolupracovat. V tomto případě ovšem nešlo o šikanu, ale o logický důsledek výchovy rodičů „oběti“. Chlapec tuto roli nesl těžce, ale jaksi chyběl onen pachatel, který by měl z jeho utrpení radost. Je pravda, že někteří spolužáci občas reagovali na jeho školní neúspěchy výsměchem, k šikaně to však mělo daleko, mimo jiné i proto, že se všichni obávali jeho pěstí, s jejichž použitím rozhodně neotálel. Pokusy chlapce začlenit do kolektivu třídy vždy ztroskotaly na jeho neochotě učinit vstřícný krok (neboli ještě jinak: na neochotě hledat vinu alespoň zčásti také u sebe).

Když jsem matku seznámil s tímto výsledkem, projevila svou nespokojenost tím, že svého syna přihlásila na jinou školu. Výsledek? Během několika týdnů zapadl do naprosto stejné sociální role, jakou měl ve škole naší. Ostatně, velmi podobně se nyní projevuje také jeho mladší bratr, i když jistý pozitivní posun již vnímáme.

Jak bojujeme se šikanou

Jsme školou střední velikosti, máme 420 žáků v 17 třídách. Jak proti šikaně bojujeme? Předně ji nepodceňujeme. I učitelky, které tvrdily, že se s šikanou v životě nesetkaly (vždy znovu mě překvapí, kolik jich je), jsem přesvědčil, že by se v jejich třídě přeci jen mohla vyskytnout. Situaci ve třídách mapujeme pravidelně jednou ročně anonymními dotazníky a sociogramem.

O proškolení pedagogů jsem již psal. Vydal jsem také stručný „itinerář“ jak postupovat, pokud pojmeme podezření, že něco není v pořádku. (itinerář najdete na dvoustránce metodiky tohoto čísla Prevence). trestání pachatelů postupujeme nekompromisně. V těch nejnižších ročnících řešíme případy obvykle důtkou a důkladným rozebráním celé situace jak s pachateli, tak s jejich rodiči. Věříme, že v tomto věku (a při spolupráci rodiny a školy) by tento výchovný prostředek mohl být dostatečný. Při opakované šikaně nebo ve vyšších ročnících už jsme nekompromisní, snížená známka z chování je minimem, dáváme jasně najevo, že toto chování nebudeme tolerovat. Zároveň ale nezapomínáme na oběť. Ve spolupráci s pedagogicko-psychologickou poradnou ji učíme novým modelům chování, abychom snížili nebezpečí, že se situace bude opakovat s novým pachatelem.

Šikana opravdu je vážný problém. Nemohu se ale naprosto ztotožnit s některými jejími militantními odpůrci, volajícími po soudních procesech a trestech pro pedagogy, kteří neuměli včas správně zakročit. Jde skutečně o mimořádně složitý a citlivý problém. Zastrašování ničemu neprospěje, pedagogové nyní potřebují hlavně pomoc, protože si, a nikoli vlastní vinou, mnohdy opravdu nevědí rady. Ve chvíli, kdy se o šikaně konečně začínalo hovořit a školy začínaly mít o řešení zájem, přichází nová hrozba, a s ní pochopitelná reakce: opětovné stažení do ulity a snaha věci utajit. Návrhy tvrdých represí se tak paradoxně obrátí proti obětem samotným. Nebo se naopak stanou nástrojem vyřizování účtů. Nedostatečně kvalifikovaní pedagogové budou ze strachu před soudy trestat pouhé podezření či nařčení ze šikany. A to už ani nehovořím o své čerstvé zkušenosti, kdy si jistá matka doslova vymyslela šikanu svého syna, aby se pomstila řediteli školy za domnělou urážku své vlastní osoby. Spolu s Janem Werichem tak končím svůj článek konstatováním, že „řetěz mravy nenapraví“. Tak jednoduché to opravdu není.

Redakce podtrhuje :

• Sejdou-li se ve třídě potenciální pachatel a potenciální oběť, je prostě nutné být stále ve střehu.
• Učitel s tím musí počítat a všímat si hlavně kumulace nepřímých náznaků šikany.
• Zastrašování ničemu neprospěje, pedagogové nyní potřebují hlavně pomoc, protože si, a nikoli vlastní vinou, mnohdy opravdu nevědí rady.
• Šikanu nikdy nepodceňujeme.

Jak rozpoznat  dítě v obtížné situaci a jak postupovat

autor: MUDr. Eva Vaníčková, CSc.

Často si pedagog všimne, že  s dítětem není něco v pořádku, obtížnější bývá pak zjistit co s ním vlastně je. Některé příznaky mohou být  podobné běžným projevům puberty. Dospělý člověk je pak v situaci, kdy potřebuje rychle diferencovat a rozhodnout se, jak se následně zachová. V tomto čísle přinášíme nejčastější příčiny, přivádějící dítě do obtížně situace a typické příznaky, kterých je třeba si všímat. Dále pak co dělat v takové situaci a čeho se vyvarovat. 

Nejčastější příčiny:

- nedostatečně naplňované základní potřeby dítěte

- všechny formy domácího násilí   

- násilí a šikanování ve skupině spolužáků

- dlouhodobý stres z rozvodu či rodinných hádek

- chronická nemoc dítěte

- zdravotně handicapovaný sourozenec

- specifická porucha učení

- nadané dítě

- fyzický vzhled

- významná odlišnost sociální, kulturní, ekonomická

- alkoholová či drogová závislost v rodině

- vysoce ambiciózní rodiče a strach dítěte, že nesplní jejich očekávání

- ztráta kamarádů či odmítání skupinou dětí

- sourozenecká konstelace

- školní selhání

- komplex méněcennosti

Typické příznaky:

- náhlé změny v chování dítěte

- agresivita dítěte

- lítostivost a plačtivost

- problémy se spánkem, noční děsy

- nesoustředěnost

- problémy s jídlem – vybíravé chování, odmítání, přejídání

- zvýšená úzkostnost a neopodstatněné strachy

- lhaní, krádeže a podvody

- snížená hladina citlivosti a vyšší vzrušivost a dráždivost

- nepřiměřené reakce na chování druhých

- šikanování 

- upoutávání pozornosti za každou cenu, stále být středem zájmu

- odmítání komunikace

- vymýšlení příběhů, přikrášlování reality

- nadměrný stud a plachost

- záchvaty vzteku a zuřivosti

- neposlušnost a vyrušování ve škole

- drogové závislosti

- školní maladaptace a odmítání školy

Co dělat setká-li se pedagog s dítětem v obtížné situaci?

I. krok

1. Dítě za první projevy negativního chování netrestejte, nicméně dejte výrazně najevo, že takové chování neschvalujete a pomozte dítěti nalézt způsob omluvy a náhrady, které budou prosty posměchu a ponížení dítěte.

2. Najděte vhodný čas a místo k rozhovoru s dítětem mezi čtyřma očima a vraťte se k problémové situaci.

3. Rozhovor veďte jako rovný s rovným, vyzvěte dítě, aby se v místnosti, kde není nikdo jiný, posadilo a vy se k němu posaďte ze strany a začněte hovor sdělováním, nikoliv dotazováním. Připomeňte mu stručně, jak jste sami situaci viděli, vnímali a ujistěte ho o své podpoře, kterou mu nabízíte. Současně mu orientačně řekněte kolik času můžete dnes rozhovoru věnovat, aby dítě mělo určitou představu o tom, co ho čeká  a také mu nabídněte další setkání.

4. Dejte dítěti najevo, jak je pro vás důležité tím, že nebudete brát vyzvánějící telefon, na klepání nebudete reagovat či návštěvě sdělíte, že řešíte velmi důležitou situaci a nemáte čas.

5. Během rozhovoru respektujte názory, postoje, potřeby a hlavně pocity dítěte, neodsuzujte způsob jeho chování, ale ukažte či naznačte mu jiné, zdravější způsoby řešení obtížných situací. Cílem hovoru je odhalit souvislosti mezi tím, co si dítě myslí, jak se chová a co to vyvolalo a dítěti toto pochopení zprostředkovat. Dítě musí porozumět proč se chová konkrétním způsobem. 

6. V prvním rozhovoru se vyhýbejte otázkám, které mohou v dítěti vzbuzovat dojem, že se chcete něco dozvědět o jeho rodině, že slídíte. Nebo dítěti řekněte, že by bylo dobré, kdybyste to věděli, ale že záleží jenom na něm, zda se rozhodne vám tyto informace dát.

Řešení obtížné situace dítěte znamená, že řešení nebude časově odkládáno a vy dítěti naznačíte možné kroky ke zvládnutí konkrétní situace a na nich je třeba se s dítětem domluvit. První krokem je zvládnutí stresu a odbourání úzkosti dítěte pochopením problému a jeden hovor k tomu stačí.

II. krok

Druhý krok se může značně lišit, může jít o další rozhovor s vámi, telefonickou pomoc na specializované lince pro děti, kontakt s rodiči atd.

- Nabídněte dítěti odbornou pomoc formou telefonického hovoru na linku pro děti a umožněte mu tento hovor o samotě či pouze s vaší přítomností, nebo ho pouze vybavte kontaktním telefonním číslem.

- V obtížné situaci je vhodné takový rozhovor doplnit o krátký příběh, ve kterému mu ukážete, jak se jiné dítě vyrovnalo s obdobnou či ještě závažnější situací a jak je dnes úspěšné.

- Zvažte zda doporučíte dítěti se s celým problémem svěřit rodičům nebo je alespoň zapojit do řešení.

- Svěřené informace od dítěte dále bez jeho souhlasu nikomu nesdělujte, před třídou nepřipomínejte jeho poklesek chování, ale buďte důslední v pozorování a kontrole jak si dál vede.

- Pokračujete-li v práci s dítětem sami a řešíte jeho problém, který se projevuje ve škole, nezapomínejte, že je třeba současně posilovat identitu, sebepojetí dítěte a jeho sociální dovednosti včetně zvládání stresových situací. Naučte dítě jakoukoli krátkou relaxační techniku (hluboké vdechy a výdechy, počítání do 5, propínání nohou, kývavé pohyby hlavou) a externalizaci jeho negativních pocitů – strachu, vzteku, např. vymačkáním do pěsti, do kamínku, který by takové dítě mohlo nosit v kapse apod.

- Máte-li pocit, že dítě s vámi otevřeně nespolupracuje, doporučte mu, aby napsalo dopis o svém životě osobě, které si váží, který může a nemusí odeslat  nebo si začalo psát deník.

- Ve třídě provádějte občas sociální hry a výchovnou dramatiku.

Paradoxy primární prevence

autor: Helena Vrbková

Chceme-li preventivně působit na děti a mladé lidi, ovlivňovat jejich postoje k návykovým látkám, musíme přistupovat k prevenci jako k rodící se široké odborné oblasti, kde bude důležitým faktorem odbornost a kvalita psychologického působení. 

Návykové látky jsou vděčným mediálním tématem, které se pravidelně objevuje v předvečer voleb. Drogy jsou pro voliče potenciální zlo a politik se může prezentovat, jak úspěšně umí se zlem bojovat a je tudíž silným vůdcem, kterého je třeba zvolit.

Avšak témata, která se objevují v různých mediálních diskuzích, spíše svědčí o povrchním pohledu na tuto oblast. Věčné diskutování o legalizaci je sice možná principiální otázka, ale rodiče víc zajímá, jak se stát postará o to, aby jejich dítě na cestě ze školy nepotkalo dealera. Rodič chce vědět, jestli na škole funguje program, který dítěti předá informaci jak se zachovat, když mu drogu nabídne kamarád, ale připraví ho natolik, že se i podle toho skutečně zachová.

V oblasti prevence vzniklo za deset let mnoho organizací, které často stejně tak rychle zanikaly.  V rámci vytváření struktur úředních orgánů, přidělování dotací a tvorby pravidel fungování systému, který je v této oblasti platný, jako by se odborná stránka věci často dostávala na spodní příčky.

Řekne-li se dnes prevence vzniku závislosti na návykových látkách, rozevře se celá paleta metod, přístupů a aktivit, které se pod tímto názvem prezentují. Pod pojem prevence se schová vrstevnický program, přednáška učitele o drogách, stejně tak odborná péče specializovaného psychologa, divadelní představení o návykovosti, či zájmový kroužek.

Bohužel, jako by se při posuzování preventivních aktivit zapomnělo, že je třeba strukturovat, odlišovat různorodé programy a zařazovat je tam, kde mohou být vhodné a efektivní.

Zpočátku oprávněný přístup, který musel řešit to, zda vůbec v daném regionu bude či nebude preventivní program, neumožňoval z dané nabídky volit. Nyní je již nabídka širší a přichází snad doba, kdy bude kvalita prevence prvořadou záležitostí.

Osvěta není prevence

Primární prevence se realizuje na každé škole v této zemi. V každé třídě dochází k působení na dítě ve vztahu k návykovým látkám a jiným sociálně patologickým jevům.

Ne vždy však dochází k nutnému rozlišení osvěty, prevence, včasné intervence, která je již na přechodu k péči o experimentátora. Stále se tomu všemu říká v našich krajích jednotně prevence. A je s podivem, že i lidé vzdělaní přijímají bez protestu skutečnost, že přednáška pro několik set dětí je nazývána prevencí. Jedná se přitom o pouhou osvětu, kterou v plné míře a kvalitně realizují již pedagogové na školách.

Osvěta má za úkol přinést informace a vzdělat dítě v tom jaké drogy existují, jaké s sebou nesou problémy a jak souvisejí se vznikem závislosti. Tvrzení, že pedagogové nejsou schopni tyto informace předat, která se tak často vyskytují, jsou lichá. Snad tomu tak bylo na počátku devadesátých let, ale nyní, kdy je toto téma v osnovách, je zbytečné vynakládat prostředky na informativní osvětu, která je zajištěna v rámci základního vzdělání.

Další paradox je v tom, že většina osvětových programů je směřována k dětem v období puberty, které jakékoliv informace přijímají přes vývojový filtr vzdoru. Informace by měly přicházet již v době, kdy fakt, že drogy jsou nebezpečné, má pro dítě stejný emocionální význam, jako skutečnost, že hlavní město sousedního Slovenska je Bratislava. Měly by přicházet v mladším školním věku, tedy v období, kdy děti přijímají fakta o návykových látkách a vnitřně s nimi nepolemizují, nemají potřebu se dostávat do opozice, či informace jinak zpochybňovat. Zkrátka je přijímají.

Smutné je, když se osvětové aktivity halí do hávu prevence a bývají poskytovány ve věku  podstatně vyšším. Lze se domnívat, že v naprosté většině případů se jedná o neproduktivní, neefektivní aktivitu, která se míjí s věkově přiměřenou populací. Pochopitelně i zde je možné poskytovat informace, ale spíše na vyžádání dětí a jako doprovod jiných, reálně preventivních aktivit.

Prevence v pravém smyslu slova

Skutečná prevence by měla být dlouhodobým působením na dítě s ohledem na věk a jeho aktuální prožívání světa, směřována spíše na rizikové faktory spolupodílející se na vzniku závislostí a jiných sociálně patologických jevů.

Patří sem kvalita a zralost sebepojetí, schopnost prosadit se ve skupině vrstevníků, znalost svého vlastního hodnotového  rámce, vlastních postojů a rámců chování a přijetí skutečnosti, že za své postoje a chování každý sám nese odpovědnost.

Spadá sem také celá škála pozitivních orientací na vlastní život, trávení volného času a hledání realizační linie ve vlastním životě, včetně nácviku alternativních forem chování v rizikových, či jinak psychicky náročných situacích. To je jen zkrácený nástin toho, co by kvalitní program měl zabezpečovat.

V případě včasné intervence se dostáváme na pomezí, kdy děti a mladí lidé bývají již v kontaktu s drogou, něco si zkusily a je logickou potřebou poskytnout podporu i v této obtížné situaci, která by snižovala počet těch, kteří přejdou do experimentu a zároveň snižovala nebezpečí související s užitím drog.  Patří sem tolik diskutované téma informací o vyvarování se rizik při užívání drog.

Zamyslíme-li se nad odbornou šíří těchto tří oblastí a uvědomíme-li si, jak obrovská je populace, která by měla být preventivní činností zasažena, dojdeme k jedné z nejdůležitějších otázek v oblasti prevence.

Kdo prevenci realizuje a s jakou odbornou zdatností?

V současné době najdeme poskytovatele prevence v jedné z následujících skupin:

Peer  - dítě druhého stupně ZŠ, realizující vrstevnický program (proškolené dítě-laik).

Student – proškolený k tomu, aby realizoval prevenci na základních a někdy i středních školách (proškolený laik, často ještě sám osobnostně nezralý)

Pedagog – realizuje prevenci v rámci svého zaměstnání učitele (neprofesionální preventista s různou úrovní vzdělanosti v této oblasti, realizující prevenci okrajově při své hlavní profesi pedagoga)

Psycholog/psychiatr – realizuje prevenci vedle svého zaměstnání spíše okrajově (vzdělanost v oboru bez specializace na prevenci, chybí často zkušenost s prací se školními kolektivy)

Profesionální preventista – člověk vykonávající prevenci jako své hlavní zaměstnání, mající nejen vzdělání v oblasti psychologie, pedagogiky, ale i dostatečně kvalitní zkušenost a výcviky potřebné pro tuto práci (vzdělaný profesionál s odbornými výcviky pro tuto oblasti).

Abstinující závislý – člověk pracující v této oblasti často na základě silné osobní motivace s praktickými zkušenostmi a pohledem toho, kdo prožil závislost (osobnost využívající osobní zkušenosti se závislostí).

Neabstinující závislý – i taková alternativa se u nás vyskytla. K dětem byl opakované posílán aktivní závislý, snad za účelem odstrašení? !!

Laik – laik „profesionál“, absurdita, která se v této oblasti bohužel vyskytuje (nemá vzdělání, výcvik, ani zkušenosti, pouze se mu podařilo získat v rámci grantových řízení prostředky a tak působí).

Rizika vzdělání v prevenci

Z tohoto hrubého členění jasně vyplývá, že od každé kategorie lze očekávat jinou míru kvality. Vyvstává otázka, co je přiměřené a kvalitní vzdělání v této oblasti a jakým směrem se má ubírat?

K efektivitě programů a jejich kvalitě bylo již popsáno mnoho papíru a existují ve světě uznávané analýzy, které jasně charakterizují nutná kritéria kvalitního programu. Přestože v našich zemích tyto informace byly sice publikovány a v mnoha variantách uváděny, jsou respektovány pouze okrajově.

Vzdělání, které je poskytováno preventistům z jakékoliv kategorie výše uvedené, má různou úroveň. Existuje mnoho jednotlivců i organizací, které realizují školení v preventivním působení. Mezi lektory se setkáváme s lidmi, kteří prevenci realizují, s těmi, kteří působí v oblasti terapie, ale také s lidmi, kteří se jednoho dne rozhodli, že lze vydělat slušné peníze, a tak vytvořili na základě literatury (dosti jednostranně směrované) výukový program a vzdělávají. Jednoduše řečeno, vzdělání má obrovské rozpětí, co do kvality i následného využití. 

Bohužel se nejčastěji jedná o aktivity s trváním od jednoho do tří dnů. Je logické, že pak prevenci realizující odborník cítí, že tato krátká proškolení nemají dostatečný rozsah a nemohou plnohodnotně poskytnout potřebnou odbornost a vybavit frekventanta potřebnými dovednostmi. K naplnění kritérií plnohodnotné prevence nestačí opakované často spíš přehledové a „ochutnávkové“ vzdělávací aktivity.

 V krátkých časových úsecích jsou tak předávány zkušenosti velmi často i psychologické techniky a hry lidem, kteří nemají odborný výcvik a potenciál k zacházení s těmito odbornými metodami.

Mnoho psychoterapeutů by zamrazilo, kdyby věděli, že psychologické metody zpětněvazebného charakteru, které významně zasahují do sebeprožívání a vyvolávají i v lidech dospělých a zralých silné emoční reakce, tady dostávají do rukou studenti různých vyšších odborných škol v rámci několikadenního proškolení. A následně tyto citlivé metody aplikují ve třídě dvaceti, pětadvaceti dětí v pubertálním věku.  Po skončení programu odcházejí bez uvědomění, že pravděpodobně opouštějí neošetřená zranění, ke kterým mohlo u dětí při aplikaci dojít.

A právě studentské programy patří v našich zemích k nejoblíbenějším. Po období peeru a návštěv kin s mediálně známými tvářemi se tento problém přesouvá na studenty. Zdá se, že vývoj prevence za posledních deset let v naší zemi má specifický směr z hlediska delegování řešení tohoto celospolečensky závažného jevu. Jako by společnost, která na jedné straně hodnotí nebezpečí návykových látek jako velmi závažné, předpokládala, že ho vyřeší jednou proškolené děti, jindy mladí, často nezralí, studenti a když ti ne, tak pomůže dvouhodinová návštěva v kině. Novější nápad objíždět republiku vlakem plným figurín, naaranžovaných do jakéhosi panoptika hrůzy drog je odrazem dalšího účelového propojení nadšených neodborníků s lidmi, kteří chtějí využít myšlenky prevence k jiným cílům. Snad ekonomickým, snad politickým? K smysluplné prevenci jistě ne.  

Přesto každému odborníkovi dojde, někdy stačí i obyčejný selský rozum, že postoje, formy chování a osobnostní charakteristiky se ovlivňují jen velmi pomalu, pracně a je zapotřebí dlouhodobé, komplexní a maximálně odborné činnosti, aby k tomu vůbec došlo. Na jedné straně se proklamují v  prevenci obrovské cíle, na druhé straně je mají plnit proškolení laici.

Pokora a reálné cíle

K čemu a v jakém rozsahu opravdu u dětí při preventivním působení dochází, zeptá se odpovědný psycholog či pedagog s dostatečným vzděláním a zkušeností v této oblasti. Určitou odpověď lze vysuzovat již při četbě některých preventivních programů.  Míra odbornosti je často patrná už v míře pokory a stanovování si reálných cílů v programech. Naopak již při prvním přečtení základních údajů z některých preventivních programů je patrné, že se jedná z odborného hlediska o absurditu. Jsou organizace, které ve svém projektu předpokládají v kolonce cíle změnu osobnosti, tuto změnu osobnosti slibují vykonat během dvanáctihodinového působení. Realizují ji studenti s odborností jednoho proškolení. A za tuto aktivitu žádají od státu za hodinu  práce mnohasetkorunové honoráře.

Je třeba jasně formulovat možnosti programu ve vztahu k odbornosti realizátora a množství času stráveném s třídním kolektivem či skupinou, na kterou je působeno. Aby nedocházelo k výše zmiňovaným absurditám, které v konečné podobě oblast prevence diskreditují.

Publikováno v časopise Prevence – červen 2005, ročník 2 , číslo 6

Časopis Prevence je možné si objednat na info@send.cz

Co se děje, když škola učiní oznámení na „sociálku“

JAKÉ JSOU MOŽNOSTI ORGÁNU SOCIÁLNÍ OCHRANY

autor: Helena Volechová

Pozice sociálního pracovníka v kontextu se sociálně právní ochranou dětí a mládeže je někdy pojímána velmi jednostranně a zkresleně. Proto je důležité vědět, jaké jsou možnosti řešení a kompetence orgánů sociálně právní ochrany, co se děje v případě, že se na tyto pracovníky obrátíme.

Sociálně právní ochranu dětí a mládeže dle Zákona 359/99 Sb. zajišťují a vykonávají místně příslušná pracoviště v regionech při úřadech s rozšířenou působností. Oddělení péče o rodinu a dítě a jejich sociální pracovníci se věnují zejména problematice dysfunkčních rodin, konfliktům mezi rodiči, předrozvodové, rozvodové a porozvodové problematice, úpravě poměrů, náhradní rodinné péči, obětem domácího násilí a trestné činnosti páchané na dětech apod. Zatímco oddělení sociální prevence - kurátoři pro děti a mládež (kteří jsou v některých regionech součástí oddělení péče o rodinu a dítě) se soustřeďují přímo na problémy samotného dítěte, jako jsou výchovné problémy, vztahové problémy, záškoláctví, trestná činnost, experimentování s návykovými látkami, gamblerství, prostituce, týrání a zneužívání dětí apod. Problematika těchto dvou oddělení se velmi často prolíná a navazuje na sebe. Tudíž i sociální pracovníci a kurátoři pro děti a mládež jsou velmi úzce propojeni, vzniká zde jakýsi informační filtr, který může zavčasu signalizovat případné negativní změny v rámci případu.

Sociální pracovníci a kurátoři pro děti a mládež zároveň spolupracují na základě zákona 359/99 se školami, obvodními pediatry, zdravotnickými zařízeními, školskými zařízeními, pedagogicko-psychologickými poradnami, policií aj. Tyto spolupracující složky mají zároveň i povinnost upozorňovat a informovat orgány sociálně právní ochrany v případě zjištění porušení tohoto zákona (zejména s ohledem na §10 zák. 359/99 , týká se dětí ohrožených na životě, vývoji a výchově). 

V případě, že se škola obrátí na sociálního pracovníka…

V případě, že se škola obrátí na sociálního pracovníka či kurátora pro děti a mládež se žádostí o řešení problému dítěte, začíná velmi úzká spolupráce v rámci zmapování struktury případu  a problémů, zejména  s třídním učitelem, výchovným poradcem, popř. psychologem školy, lékařem. Konfrontují se   záznamy o rodině, provádějí se šetření v sociálním okolí ,  v rodině a bydlišti. Na základě zjištěných skutečností se zahajuje samotné řešení s rodinou a dítětem.Vyžadují-li to okolnosti, rozvíjí se spolupráce rodiny  s dalšími odborníky, kteří mohou navrhovat další způsoby řešení (OPPP, SVP, KC, azylová zařízení aj.).

Sociální pracovník do výchovné komise školy?

    V rámci spolupráce se školami se v praxi  osvědčila i účast  sociálního pracovníka, kurátora pro děti a mládež  přímo na výchovných komisích školy, samozřejmě dle charakteru řešeného případu. Nejobvyklejším problémem je záškoláctví, které je v mnoha případech i podporované rodiči. Tímto způsobem vzniká poměrně rychlý mechanismus týmového řešení problému za účasti odborníků, rodičů a samotného žáka, a vymezení pravidel řešení. Písemný zápis z jednání, či zpráva ze školy o případné nespolupráci rodičů při řešení rozsáhlejšího záškoláctví jsou podkladem pro další řízení.

Pedagogové v mnoha případech jsou ti, kteří jsou schopni registrovat změny v chování a jednání žáka, vysledovat s předstihem, že se něco děje, že se  například dítě včlenilo do závadové party nebo prožívá krizi v rodině, či je doma nepřiměřeně trestáno. Často je třídní učitel prvním, komu se dítě svěří nebo naznačí problém.

Je důležité nepodcenit situaci a kontaktovat  v případě závažnosti zjištěných skutečností  sociálního pracovníka či kurátora pro děti a mládež v místně příslušném regionu.    

Příklady z praxe ukazují, že i zdánlivě malé problémy mohou signalizovat závažné skutečnosti.

Příklad z praxe

Tým pedagogů Speciální školy v Praze začal registrovat u chlapců ze šestých až osmých tříd poměrně vyšší částky peněz, které nosili do školy. Jednalo se většinou o rodiny, které byly řešeny v rámci sociálních dávek. Škola se obrátila na oddělení sociální prevence se žádostí o pomoc, postupně bylo zjištěno, že u chlapců se projevilo současně i záškoláctví, změny v chování a útěky z domova, experiment s drogou. Výchovnými pohovory na oddělení sociální prevence s chlapci a jejich rodinami bylo zjištěno podezření z tr.činu pohlavního zneužívání nezletilých chlapců, kteří si přivydělávali prostitucí. Zároveň byl podán podnět pro zahájení trestního dle § 217 trestního zákona pro ohrožování mravní výchovy dětí a mládeže. Případ byl neprodleně předán policii a úspěšně řešena problematika dětské chlapecké prostituce v Praze. . 

Co dělat, když je dítě pod vlivem návykové látky ve škole?

Kurátoři pro děti a mládež často řeší ve spolupráci se školami případy, kdy dítě přijde do školy pod vlivem alkoholu či návykových látek. V hodině je apatické, pospává, či je agresivní slovně i fyzicky. Rodič není momentálně k zastižení nebo odmítá do školy přijet a dítě zajistit a škola se obrací na sociální pracovníky se žádostí o pomoc.

V tomto případě je nutno, aby škola zajistila přivolání rychlé záchranné pomoci a následné vyšetření touto službou, v případě, že lékař doporučí i hospitalizaci dítěte. 

Příklad z praxe

Žák 8. třídy ZŠ přišel na vyučování v podnapilém stavu, rodiče nebyli zastiženi doma. Chlapec byl převezen rychlou záchrannou službou do nemocnice, kde byla potvrzena přítomnost alkoholu v krvi a zajištěna hospitalizace. Rodiče situaci podceňovali, nevěřili škole, že syn se opil. Oddělení sociální prevence následně řešilo s nezletilým a jeho rodiči problematiku vztahových problémů v rodině.

Práce kurátorů pro děti a mládež zahrnuje velké procento dětí a mladistvých, kteří experimentují s drogami. Přístup k těmto klientům je různorodý, je nezbytné získat si důvěru, umění naslouchat a v konečné fázi kvalifikovaně poradit a hledat východiska. Pro klienta je důležité, když má před sebou člověka, který ví, o čem je řeč, zná slang, ale i spád událostí, které následují. Problematika zneužívání návykových látek  zahrnuje v sobě často i další spektrum problémů jako jsou nevyřešené vztahové problémy v rodině, v partě, trestná činnost aj. Rodiče se často obracejí na  sociální pracovníky a  kurátory pro děti a mládež  s podezřením, že jejich dítě právě “spadlo do  drog“ a dožadují se okamžitých řešení, v mnoha případech dítě situují do pozice feťáka. Zbavují se tak odpovědnosti za další chování svého dítěte tím, že žádají umístění dítěte do diagnostických ústavů, aniž by se pokusili využít nabídky odborných pracovišť a řešit problémy v celém kontextu.

Na oddělení kurátorů pro děti a mládež se obracejí i samotní klienti, kteří se ocitli v krizi, v tíživé životní situaci, děti na útěku z domova, děti cizinci, jejichž rodiče se o ně nestarají apod.. Někteří z nich se odmítají vrátit do svého rodinného prostředí a žádají o pomoc.

Příklad z praxe

Nezletilý žák Speciální školy v Praze byl v evidenci oddělení sociální prevence pro výchovné problémy a  poměrně nepodnětné rodinné prostředí, matka alkoholička. Nezletilý navštěvoval pravidelně kurátora pro děti a mládež a svěřoval se svými problémy. Matka byla s nezletilým vystěhována z trvalého bydliště  pro neplacení nájemného. Přesunula se za Prahu. Nezletilý dojížděl do své školy i nadále. Kurátor pro děti a mládež velmi úzce spolupracoval se školou, která žáka pozitivně motivovala. Nezletilý sám požádal následně školu, aby kontaktovala kurátora pro mládež a zajistila mu kvalitní zázemí. Chlapec byl umístěn do azylového zařízení a následně do DD, kde dosahuje velmi dobrých výsledků. Odmítá se do rodiny vrátit.

Sociální pracovníci a kurátoři pro děti a mládež řeší každodenně široké spektrum rodinných a dětských osudů, které jsou více nebo méně naléhavé. Základem této sociální práce je však vzájemná propojenost s jednotlivými složkami, spolupráce se školami, lékaři, školskými zařízeními, pedagogicko psychologickými poradnami, soudy, policií a dalšími odbornými pracovišti. Sociální pracovník se prostřednictvím týmové spolupráce snaží najít především taková řešení, která pomáhají posílit a scelovat rodinný systém. 

Publikováno v časopise Prevence – květen 2005, ročník 2 , číslo 5

Časopis Prevence je možné si objednat na info@send.cz

Jak se domluvit a nezačít válku s rodiči

Miniprůvodce pro učitele II

autor: Michal Majer

Druhé pokračování miniprůvodce pro učitele, se zabývá důležitými faktory ovlivňujícími kvalitu průběhu rozhovoru, na kterých záleží nejednou i uskutečnění domluvy mezi pedagogem a rodičem. Autor na závěr textu zmiňuje i situaci, co dál po skončení rozhovoru.

Jak rodiče v dialogu neztratit

O tom, jak vést dobře dialog, je napsáno mnoho knih a téma je svou obsáhlostí nad rámec tohoto článku. Hlavní zásady jsou dobré naslouchání, respekt k odlišnému názoru, prosazování svého názoru argumenty a ne silou, schopnost ustoupit, dokázat ocenit názor nebo postoj druhého atd… Uvádím jen ty zásady nebo problémy, které se v naší modelové situaci pravděpodobně vyskytnou.

Nejistota, tápání

Drogy byly dlouho tabuizovaný problém, vědecky a empiricky podložené informace o drogách se do vzdělávacích osnov dostávají jen zvolna. Mnoha rodičům i pedagogům chybí jejich vlastní generační zkušenost s drogami (oni sami to nezkusili, ani  nebyli svědky pokusů svých dospívajících kamarádů), tudíž jim u drog chybí jakási základní jistota toho, že naprostá většina dětí své pubertální experimenty přežije – ať již s drogami, alkoholem, rychlou jízdou…  Současná mediální prezentace drogy předkládá co nejvíce dramaticky (jinak by se čtenáři a diváci nudili), realistických informací je opět malé množství. Navíc informace o drogách jsou typické přirozenou velkou mírou nejistoty – různé látky účinkují zcela odlišně na různé lidi v různých společenstvech. Někdy vám i dva zkušení odborníci nabídnou zcela odlišné názory na jeden problém.

Ne všichni učitelé mají informace o drogách načtené a utříděné tak, aby dokázali rodičům s jistotou prezentovat své úvahy o závažnosti problému a o dalším vývoji. Pokud učitel předstírá opak, rodič to vycítí a pak následně propadá panice, protože se mu zdá, že tomu vlastně nikdo nerozumí a asi mu tedy ani nikdo nepomůže. Možná už pak ani učitele nebere zcela vážně. Pokud je vaše nejistota ohledně informací velká, tak je potřeba to rodiči říct, např.: „Já jsem se s drogami nikdy nesetkala a opravdu se nepovažuji za odborníka na drogy. Pokud byste to považoval za velký problém, tak bychom si mohli domluvit nějakou další schůzku s odborníkem v této oblasti.“

Každý má svoji odpovědnost

Děti užívající drogy jsou zpravidla zvědavé, chtějí se předvést, něco si užít nebo se pokoušejí takto zvládnout (odložit) nějaký vážný problém – vztahový, psychický. Mnoho lidí však stále vnímá užívání drog hlavně jako provinění nebo hřích a je pro ně pak těžké přihlásit se o svůj díl odpovědnosti za vznik a hlavně za řešení problému svých dětí nebo žáků. V začátku našeho modelového hovoru se obě strany mohou pokoušet zbavit se odpovědnosti – věty typu „Na naší škole se tohle nestává, Simona má asi nějaký problém doma,“ nebo z druhé strany „V naší rodině se tohle stát nemůže, ve škole si dětí 

nikdo nevšímá, navíc ji stáhly spolužačky.“ I v nejlepších rodinách a na těch nejelitnějších školách jsou dospívající, kteří drogy zkoušejí. Učitel by měl pomoct rodičům přijmout fakt, že drogové experimenty k dospívání prostě patří, i když příčiny a míra rizika jsou velmi rozdílné. Obě strany by měly být schopny přijmout svůj díl odpovědnosti za řešení problému. Pokud se rodiče stále vracejí k otázce „kdo za to může“, je lepší rodičům nabídnout setkání s odborníkem, který jim pomůže s hledáním odpovědi.

Skryté narážky, obviňování, vyhrožování

Nejistota, pocity viny nebo studu, strach o dítě, o svou pověst vyvolávají mnoho hněvu, který obě strany ventilují často nevědomky a skrytě – formou různých komu-nikačních “faulů“. Věty typu „U vás doma jsou nějaké problémy, že?“, asi to není poprvé, co vám na výletě děti fetují?“ nebo „Pokud se nedomluvíme po dobrém, tak jsou i jiné způsoby,“ situaci dále rozjitří a druhou stranu zbytečně provokují. Učitel by měl umět rozpoznat, že obviňování ze strany rodičů není zpravidla útok na jeho osobu, ale spíše vyjádření strachu nebo bezmoci rodičů. Neměl by rozhodně oplácet dalšími fauly, spíš zdůraznit svůj zájem na hledání řešení a své pochopení pro pocity rodičů.

Přesnost v informacích

Příčinou nepřesností v informování bývá strach z neznámého, přiblížení se k nějakému společenskému tabu, o kterém „se nemluví“. Mnoho lidí se červená při hovorech o sexu, pro jiné (ať v roli učitele nebo rodiče) je takovýmto tabu téma drog – často vlivem vlastní konzerva-tivní výchovy. Za nevědomým zkreslováním, zamlžová-ním nebo zatajováním informací také může být strach z toho dozvědět se bolestnou pravdu. Typickým projevem při rozhovoru je pak sáhodlouhé chození kolem horké kaše nebo používání nepřesných klišé typu „vaše dcera se schází s partou narkomanů“ nebo „od marihuany lidé přecházejí na tvrdé drogy“. Obojí je plané šíření poplašné zprávy. Aby to bylo ještě složitější, tak dospívající děti také rády zveličují nebo bagatelizují své drogové experimenty a ještě raději “nafukují“ problémy svých spolužáků. Může vám pomoci, pokud si dostupné informace před schůzkou sepíšete a zamyslíte se nad tím, co jsou domněnky a co fakta. Je také velmi svůdné trochu postrašit laxního, netečného rodiče, ale není to fér a můžete tvrdě narazit. (Učitel: „Asi je vám to jedno, ale marihuana vážně poškozuje mozek a vede k degradaci osobnosti.“ Rodič: „Hm, já kouřím marihuanu už 15 let“ …).

Nepochopitelná rodina

Někdy je těžké se s rodiči shodnout i na základních hodnotových východiscích, děti mívají velmi rozdílné sociokulturní zázemí. V některých rodinách najdete bezbřehou toleranci vůči konzumaci alkoholu dětmi, případně maminka pravidelně zalévá dětem truhlíky s marihuanou („dnes to kouří všichni, aspoň ho mám lumpa pod dohledem“). Naopak v některých např. křesťansky orientovaných rodinách vaše realistické informace o relativně nízkém riziku experimentu s marihuanou mohou vzbudit bouřlivý nesouhlas, nedůvěru a podezření, že chcete problém zahrát do autu. Funguje, pokud se poctivě pokoušíte najít něco, na čem se s rodičem shodnete, obvykle vám dá sám rodič vodítko, co je pro něj zásadní a důležité. Přesvědčování a opakování svého názoru metodou gramofonové desky není na místě. Můžete klidně ponechat sporný bod i nadále sporným, odkázat rodiče na odborníka a věnovat se spíše možnostem řešení. Např.: „Vidím, že v názorech na účinky marihuany se teď pane Králi neshodneme. Pojďme se teď spíš věnovat tomu, co budeme dělat dál – nějaká vodítka nám v tom dává školní řád a to, nakolik je Simona ohrožená závislostí, by mohl posoudit spíše odborník na drogy nebo dětský psycholog.“

Nesmíme podlehnout pokušení rodiče vychovávat

jeho názory a postoje jsou patrně výsledkem jeho vlastní výchovy, celoživotních zkušeností a půlhodinový rozhovor je určitě nezmění. Navíc o to nejspíš nestojí. Kdybyste cítili, že na sobě chce rodič nějak pracovat a měnit se, tak mu můžete nabídnout návštěvu u rodinného terapeuta. Zkuste si uvědomit rozdíl mezi větami:

„Tohle není normální, musíte někam zajít a začít pracovat s tím, proč si Simony nevšímáte – jestli už ale není pozdě.“

„Simona se doma necítí moc dobře. Měl byste kvůli ní zajít k psychologovi a něco s tím udělat.“

„Simona říkala, že se doma necítí dobře. Jestli chcete, tak vám dám kontakt na rodinného terapeuta. Mohlo by být užitečné pro vás pro všechny ho navštívit a zjistit, co tím Simona myslí a jestli je potřeba doma něco měnit.“

Dítě jako partner v dialogu

Jestli si pamatujete na úvod článku, tak Simona skoro denně kouří místo angličtiny marihuanu se staršími kluky u hřiště. To už je nepochybně vážný problém, o kterém ale v tuto chvíli ani rodič, ani učitel neví vůbec nic. Tak tomu bohužel bývá i ve skutečnosti – pokud je dítě při něčem “přistiženo“, tak může jít jen o zlomek jeho rizikového chování. A to, jestli se to rodiče nebo učitel dozví, obvykle závisí na tom, nakolik férově s dítětem jednají – velký tlak a obviňování zahánějí dítě do izolace a trucování. Proto by měla součástí schůzky být také dohoda o tom, kdo a jak s dítětem bude mluvit. 

Pokud se podaří dobře zaranžovat schůzku učitele, rodiče a dítěte, tak je to výborné. Dají se domluvit pravidla dalšího fungování a pokud s dítětem jednáte férově a otevřeně, tak to posílí jeho sebevědomí a zvýší důvěru k dospělým. Je zde však velké riziko toho že se dospělí nechají unést svým rozhořčením, ochranitelskými pocity, a že dítě prostě bude “na koberečku“ a schytá to od učitele a od rodičů dohromady. Než takovouto schůzku domluvíte, tak o tom všem s rodiči mluvte, je dobré domluvit se, že vždy jeden z dospělých (nejlépe rodič) bude stát na straně dítěte a v dialogu ho podporovat.

Někdy se také stává, že dítě to má doma opravdu těžké a se svými problémy se svěří učiteli s tím, že se o tom rodiče nesmí nikdy dozvědět. Obvykle je možné se po krátkém čase s dítětem dohodnout, že to až tak hrozné není, a že to tedy učitel rodičům smí říct. Pokud je rodinná situace skutečně katastrofální, tak je třeba jednat ve prospěch dítěte a je správné rodiče neinformovat. Je však zcela nezbytné o tom vést zá-znamy, informovat vedení školy a do řešení problému zapojit odborná pracoviště, jinak se učitel právně i profesně dostává na velmi tenký led.

Zásadní neshoda

Bylo by naivní se domnívat, že díky výše uvedeným pravidlům a doporučením skončí vaše krizová schůzka s rodičem vždy happyendem. Může se vám stát, že se rodič zatvrdí ve svém postoji – odmítá vzít problém na vědomí, neguje všechna doporučení školy, ve svém vzteku vás vůbec nepustí ke slovu, trvá na okamžitých silových řešeních („půjde se léčit a basta“, „mám známého u kriminálky a ten to vyřeší“). Co teď? Poslední možností před ukončením nepodařené schůzky je vybrat si „oddechový čas“, během kterého mohou obě strany trošku vychladnout („Promiňte, já si teď potřebuji na chvilku odskočit, za několik minut se vrátím.“). Pokud se ani poté klima rozhovoru nezlepší, je třeba schůzku ukončit. Důstojně, bez výčitek, obviňování, hrozeb, s nabídkou další spolupráce. I když je vám rodič velmi nesympatický, odpusťte si jakékoliv „vražedné“ poslední slovo, je velmi pravděpodobné, že se s ním ještě setkáte. Může být užitečné jednou větou shrnout průběh schůzky a pojmenovat neshodu. Např.: „Shodli jsme se na tom, co se děje, ale úplně se rozcházíme v tom, co dělat dál. Mrzí mě to a ráda bych někdy pokračovala. Nezdá se mi teď vhodné domlouvat si hned další schůzku. Možná bychom si mohli přizvat odborníka na drogy nebo pracovníka pedagogicko-psychologického poradny. A nebo vám dám na tato pracoviště kontakt, zkuste tam zajít se svojí ženou a mluvit s nimi o Simoně bez mojí přítomnosti.“ 

Konec setkání, jak dál?

Neměli bychom na konci setkání podlehnout úlevnému pocitu, že už to máme za sebou a prostě se rozloučit. Pokud se nám podařilo dohodnout na konkrétních krocích, tak je třeba se dohodnout na časovém rámci, na další schůzce a také na tom, co dělat, pokud dohody selžou. Může být užitečné napsat si dohodu písemně – je v tom cosi magického, více zavazujícího a také se vyhneme pozdějším spekulacím o tom, jak to kdo skutečně myslel. Nezapomeňte pravidelně alespoň několika větami vyhodnotit účinnost nebo neúčinnost spolupráce. Pokud budou do řešení problému zapojeny další osoby (rodiče dalších žáků, psycholog…), je velmi důležité si dohodnout toky informací – co kdo komu je oprávněn říci. Jestli bude mít dítě k dispozici nějakého odborníka, který mu bude dělat zpovědní vrbu atd.

Co napsat na závěr?

Není třeba rodiče strašit, dělat na ně „ramena“, nebo se naopak podbízet, stačí, když je budeme respektovat jako sobě rovné odborníky na výchovu dítěte. Při vedení rozhovoru je velmi důležité, aby vaše reakce a mluvení bylo přirozené. Naučené fráze typu „teď budeme společně pracovat na našem cíli“ doprovázené zatínáním zubů a výhružnými pohledy jsou nejlepším způsobem, jak rodiče odradit od jakéhokoliv dalšího rozhovoru. Lidé si mnohdy odnesou více z gest a tónu hlasu než z obsahu slov.  Jestli chcete, tak si teď zkuste sestavit alternativní scénář „druhého dějství“ ze začátku článku. Nejlepším tréninkem dialogu je dialog – budu tedy vděčný za vaše komentáře, zkušenosti a zpětnou vazbu na email michal.majer@p-centrum.cz.

Nebo si zkuste o svých krizových setkáních a jejich alternativních scénářích s rodiči popovídat se svými kolegy.

Publikováno v časopise Prevence – prosinec 2005, ročník 2 , číslo 10

Časopis Prevence je možné si objednat na info@send.cz

Jak se domluvit a nezačít válku s rodiči

Miniprůvodce pro učitele I

autor: Michal Majer

Po velkém úspěchu předplatitelské přílohy “Desatero pro rodiče“ jsme se rozhodli najít dobrého autora, který by napsal článek o tom, jak jednat s rodiči. Na co klást důraz a čeho se vyvarovat. Po určitém hledání se podařilo získat výborný text, který jistě potěší každého pedagoga, který přichází s rodiči do kontaktu a řešívá choulostivé siutace, kdy záleží na každém slovíčku a někdy i intonaci hlasu. Vzhledem k většímu rozsahu textu, který jsme nechtěli krátit, si druhou přečtete až v prosincovém čísle.

Mohlo by se stát i vám…

První dějství:

Simona Králová je třináctiletá slečna, která se cítí fakt hodně dospělá a štve ji, že ji rodiče pořád vidí jako dítě. Má dojem, že jí předhazují každou maličkost a za nic ji nepochválí, tak se snaží být doma co nejméně. Rodičům namluvila, že chodí se svojí kamarádkou na angličtinu, ale většinou místo angličtiny skončí i s kamarádkou na místním hřišti, tam pokecá s kluky, co se motají kolem fotbalu a taky jí vždycky dají nějaké cigáro – další príma věc, o které rodiče neví. Občas někdo přinese jointa marihuany, tak si potáhne, líbí se jí, že se pak všemu směje a je pohoda. Docela si na pravidelné kouření marihuany zvykla, kouří už teď skoro každý den – ti kluci taky a jsou přece úplně v pohodě. Když pak jedou na školní výlet, tak si sežene od kluků jointa a vykouří ho i se svýma dvěma nejlepšíma kámoškama. Ulily se z té příšerně nudné prohlídky zámku, aby je učitelka neviděla – jenže ona je viděla.

Druhé dějství:

Třídní učitelka volá hned odpoledne rodičům, aby okamžitě přišli do školy, že má Simona problém, o kterém nechce mluvit po telefonu. Otec Simony za půl hodiny dorazí, viditelně nervózní, paní učitelka se mu pokusí na chodbě před kabinetem vylíčit, co se stalo – Simona bere drogy, stahuje do toho ostatní a mohlo by to skončit trojkou z chování. Žádá otce, aby Simoně domluvil a aby se postaral o to, aby se šla někam léčit. Otec se velmi rychle rozčílí a žádá o rozhovor s ředitelem. Takhle totiž Simonu nezná a zdá se mu, že paní učitelka žáky na výletě málo hlídala a že to celé je asi nějaký omyl. Ředitel školy je nedostupný a paní učitelka má dojem, že by měla něco udělat, aby se otec uklidnil a aby udělal, o co jej žádá, sama už je docela vytočená. Požádá ho, aby se uklidnil a že může být rád, že na jeho dceru nezavolala policii, vždyť přece prodává drogy. To otce dorazí, praští dveřmi a odchází. Co dál?

Učitel a rodiče s problémem

Tato úvodní modelová situace ilustruje klíčové téma článku – jak komunikovat s rodiči v situaci, kdy má dítě ve škole závažný problém, jak z rodičů udělat partnery

v řešení problému a ne nepřátele. Dítě stráví v kontaktu s učiteli a spolužáky většinou více času než v kontaktu s rodiči. Velmi často si učitel všimne problémů, které rodiče doma nevidí, nebo je tolerují. A pak je v situaci, kdy musí “pozvat rodiče do školy“ a rodičům vysvětlit, že s jejich dítětem “není něco v pořádku“.

Následující miniprůvodce se pokouší shrnout zásady dobré komunikace učitele s rodiči a upozornit na některé pasti či slepé uličky, které mohou problém velmi zkomplikovat. Protože převážně pracuji s uživateli drog, experimentující mládeží nebo jejich rodinnými příslušníky, vybral jsem problém s drogami, ale následující tipy by mohly fungovat i v jiných případech.

Na co dát pozor

aneb pasti nastražené v kontaktu s rodiči

Dokud se nic neděje

Možná past: Nemá smysl obtěžovat rodiče s informacemi o žácích, čím míň je budeme na třídních schůzkách zatěžovat, tím líp. Mají svých starostí dost a učitel svých taky. Respektuji jejich soukromí. Každá otázka nebo informace je na obtíž.

Podobně jako média se nezajímají o dobré zprávy, ani mnoho učitelů a rodičů nemá potřebu komunikovat, pokud se nic závažného neděje. Ale komunikace vede k lepší-mu poznání, odbourává předsudky, ostych a další zbytečné bariéry a velmi usnadňuje řešení problému, nastane-li. Mnoho učitelů dokáže dobře odhadnout vhodnou míru mezi odtažitostí a “vlezlostí“ vůči rodičům. Je časté, že dítě své obvyklé vzorce chování k dospělým uplatňuje podobně doma i ve škole. Díky tomu může učitel najít společnou řeč s rodičem (“Simona je v hodinách hodně samostatná a občas se ráda předvádí, asi to znáte taky, paní Králová?”). Pokud máte velmi nejasné tušení, že se něco děje, je důležité se na to citlivě zeptat (“Dospívající se často bez příčiny smějí a u Simony si toho všímám velmi často – stává se to i doma?“). Díky aktivnímu zájmu o dítě se navíc dozvíte něco o povaze rodiče, o tom jak je třeba vznětlivý,  konstruktivní, citlivý, o jeho hodnotách a v případě problémové situace budete mít větší šance se s ním v rozhovoru setkat. A pokud budete informovat rodiče o tom, jak se vám dítě jeví (“Simona je poslední dva měsíce hodně rozptýlená a zkoušela jsem

s ní o tom mluvit“), tak by mohli být na případný problém více připraveni.

Než zvednete telefon

Možná past: Je to problém v mé třídě a jen já si s tím musím poradit. Přece nebudu nikoho otravovat, ještě by se TO rozneslo po škole. O drogách (šikaně, rasismu…) toho zase tolik nevím, ale není čas si něco zjišťovat, abych něco nepromeškal.

Nebezpečí z prodlení hrozí pouze v případě, kdy je dítě v akutní intoxikaci. Při akutní intoxikaci postupujete stejně jako při úrazu, náhlé nevolnosti či nemoci, toto však není předmětem našeho článku. Pokud informujete rodiče, tak není třeba předbíhat sdělení lékaře, pokud intoxikace drogou či alkoholem není zcela zjevná.

Obvyklý scénář je spíše takový, že máte nějakou dobu podezření, které vám potvrdí nějaká událost nebo informace. Mělo by být v pořádku, pokud zavoláte rodičům až druhý den – potřebujete si přece ověřit, jestli je informace vůbec pravdivá a není dobré vyvolávat zbytečnou paniku. Pokud byste to odkládali déle, tak se o tom mohou rodiče dozvědět jinými cestami a máte problém. Čas využijte k tomu, abyste získali co nejvíce informací:

Problém konzultujte se školním metodikem prevence, nebo psychologem, zkuste s ním podiskutovat o vaší představě schůzky s rodiči žáka.

Problém alespoň telefonicky konzultujte s odborným pracovištěm.

Pokud si nejste jisti, tak si ve školním řádu, nebo v rozhovoru se služebně starším kolegou vyjasněte své pravomoci a také své povinnosti vůči rodičům a vedení školy.

Pokud je problém složitý, tak trvejte na tom, aby vám vedení školy umožnilo konzultaci s právníkem.

Zkuste si na internetu nebo v knihovně osvěžit své znalosti o drogách.

“Dostavte se do školy“

Možná past: Je to pro mě i pro rodiče velmi nepříjemné, tak být co nejstručnější. Hlavně neříct v telefonu nic konkrétního, abych rodiče nepoplašil.

Tradice toho, jak učitelé oslovují rodiče v krizových situacích, možná pochází ještě z rakousko-uherského školství – odměřenost a strohost z pozice autority. Možná z oběžníků okresních výborů z dob nedávno minulých. Ono zprofanované “dostavte se do školy ve věci vaší dcery“ je velmi nešťastným začátkem rozhovoru mezi dvěma dospělými lidmi, zvaný rodič je tímto sám směřován do role trestaného žáčka. Lepší je vidět rodiče jako partnera v dialogu – s partnerem si potřebuji něco dojednat, potřebuji se poradit, potřebuji se dohodnout na společném postupu. Určitě není dobré se pouštět do dlouhých telefonických debat, je ale potřeba vycítit, jestli si rodič potřebuje několik minut popovídat, aby se svým šokem nebyl v první chvíli sám. Pokud je to těžké vycítit, je možné se zeptat (“Jsme takhle pane Králi domluveni, anebo byste teď ještě potřeboval o něčem mluvit?“), nebo je možné nějak zmínit svou účast (“Pro mě samotnou to bylo, pane Králi, docela těžké, takže si dovedu představit, jak vám asi je.“).

Někteří lidé reagují na každou zprávu velmi emotivně až hystericky. Je jich ale mnohem méně, než se možná domníváme, proto je lepší i po telefonu stručně rodičům říct, co se stalo. Nesmí dojít ke zveličení nebo nálepkování problému (např.: ”Simona je závislá na drogách, Simona se schází s feťáky,“ namísto reálného “Přistihla jsem Simonu při kouření marihuany.”)!

Vyzvání k návštěvě školy v našem případě by mohlo znít například takto: ”Na školním výletě Simona s dalšími žákyněmi kouřila marihuanu. Mezi dospívajícími je to bohužel docela častý problém a zároveň je to porušení školního řádu. Je potřeba, abychom se spolu sešli, řekli si, co se na výletě přesně odehrálo, a poradili se o dalším postupu. Kdy by se vám to, pane Králi, hodilo?“

Čas, místo a cíl setkání

Možná past: Nemám čas na takové detaily. Prostě se někde posadíme, řeknu jim, co je potřeba, vždyť jde přece hlavně o to dítě. Stejně musím být blízko telefonu, čekám telefon od kolegyně kvůli suplování.

Prostředí a to, jak se rodič bude cítit, může rozhodnout o úspěchu nebo neúspěchu našeho setkání. Ty hlavní zásady – rodiče přivítat, ocenit jeho (jejich) dochvilnost, nabídnout mu kávu nebo čaj a domluvit se, jak dlouho vaše setkání potrvá. Pokud máte vyšší židli než rodiče, pokud vám do místnosti někdo chodí nebo telefonuje, pokud je místnost přetopená nebo zakouřená – to všechno jsou věci, které zvýší nervozitu rodiče.

Jaký bývá cíl setkání

Na začátku schůzky je užitečné vyjasnit si cíl setkání. Pokud o tom nemáme žádnou představu a jdeme na schůzku s nejasným pocitem, že je třeba problém “řešit“, tak nejspíš budeme mít po chvíli pocit, že se vlastně bavíme o ničem, že rozhovor nikam nesměřuje a schůzku brzy a s rozpaky ukončíme.

Cílem setkání může být například:

• Vyjasnit si informace, porovnat informace ze školy, z domu, od dítěte, od dalších učitelů, co nejlépe odlišit fakta od domněnek, předpokladů nebo pomluv, a ze všech těchto informací se pokusit poskládat příběh, na kterém se víceméně shodneme.

• Seznámit rodiče s postojem školy k problému, s případným potrestáním dítěte a srozumitelným zdůvodněním tohoto postoje.

• Dohoda mezi učitelem a rodičem – o vzájemném informování,  o pravidlech pro dítě doma i ve škole, o způsobu zapojení dalších subjektů do pomoci nebo léčby dítěte.

• Diskuze o možných scénářích dalšího vývoje problému, časové ohraničení problému.

• Informace o různých druzích odborné pomoci – např. psychologicko-pedagogické poradně, dětském psychologovi, rodinném terapeutovi, poradenském protidrogovém pracovišti, nízkoprahovém klubu pro mládež, preventivním prožitkovém programu pro celou třídu, ambulantní nebo rezidenční léčbě.

• Diskuze o vhodnosti jednotlivých druhů pomoci pro dítě.

Může se stát, že byla opravdu vyčerpána všechna jiná řešení a problém je velmi závažný, např. dítě nadevši pochybnost dlouhodobě distribuuje pervitin mezi žáky, dítě je závislé na toluenu a nedávno se dostalo do bezvědomí. V tomto případě je cílem setkání dohoda o přiměřeném použití silových řešení – například oznámení na oddělení péče o rodinu a dítě na obecních úřadech, žádost o umístění dítěte do diagnostického ústavu, oznámení trestného činu na policii.

Je velmi důležité, abychom se nenechali vlastním strachem nebo pocity bezmoci dovést ke zkratovitým návrhům – vyhrožovat přeřazením dítěte na jinou školu, policií nebo “pasťákem“. Z rodiče bychom si takto po několika minutách udělali nepřítele. Silová řešení jsou zcela legitimní v situaci, kdy se ostatní řešení vyčerpala, zpravidla to bývá až po několika měsících po objevení problému. Silovými řešeními nesmíme vyhrožovat, můžeme je zmínit jako možný scénář, pokud všechno půjde špatně. Případně je se vší vážností navrhneme, pokud všechno jde špatně. Někdy jsou to bohužel také rodiče, kteří chtějí problém vyřešit hned a účinně, je třeba je konfrontovat s realitou a pokusit se jejich zjednodušené představy konkretizovat (“V čem myslíte, že by pomohlo, když bude vaše dcera zavřená proti své vůli tři měsíce na dětské psychiatrii? Co bude dělat po návratu?“). Rodiče si obvykle sami uvědomí, že zbytečná hospitalizace může zhoršit jejich vztahy s dítětem, zkomplikuje jeho pozici ve třídě a dost naruší jeho sebevědomí a sebepojetí. Dále je důležité pomoct rodičům i dítěti odlišit trest (dvojka z chování) od režimového opatření, které může zlepšit situaci žáka (přeřazení do jiné třídy, přestup na jinou školu), opatření k ochraně školy a dalších žáků (oznámení na policii, také přestup na jinou školu) a odbornou pomoc (léčba, poradenství). Nerozlišování mezi trestáním, odbornou pomocí a režimovým opatřením může opět zhoršit vzájemné vztahy rodič–učitel–dítě

a také může zhoršit přijetí odborné pomoci dítětem (typické – “jestli nebudeš sekat dobrotu, tak tě zavřeme do blázince a pak uvidíš…“).

Publikováno v časopise Prevence – listopad 2005, ročník 2, číslo 9

Časopis Prevence je možné si objednat na info@send.cz